Psal se rok 2003 a jméno Edenbridge se pomalu, ale jistě dostávalo do světa mezi fanoušky. Po vydání druhé desky muzikanti poměrně hodně koncertovali i mimo Evropu, například v Koreji, úspěšní byli i v Brazílii. Bohužel ale přišli o jednoho ze zakládajících členů, basistu Kurta Bednarskeho. Ten se v průběhu turné rozhodl ukončit své působení v kapele a na novém albu jej nahradil hostující Stefan Model. Přípravy k vydání třetího alba zabraly přibližně o rok více, ale čekání se rozhodně vyplatilo.
Deska začíná přesně tam, kde ta minulá končí, "Aphelion" se stalo předloňskému albu "Arcana" mladším jednovaječným bratříčkem. Ovšem oproti předchůdci zde nalezneme dvě nej. Tvorbě Nightwish je "Aphelion" ještě o kus podobnější, resp. tvorbu finských legend připomíná zdaleka nejvíce ze všech vydaných alb. Největší podíl na tom má nejen tvorba obdobných (čti stejných) klávesových rejstříků, ale tentokráte už i postupů, frází a harmonií, které Tuomas Holopainen hojně využívá i v současnosti. Tím druhým, příjemnějším nej, je množství speedu. Nalezneme zde rovnou tři písně ("Skyward", „Fly At Higher Game“ a hlavně „Farpoint Anywhere“) ve druhé světelné, což je nejvíc, co se kdy u kapely na placce objevilo. Na druhou stranu je to i naposledy, od dalších desek se čehokoli rychlého už nedočkáme a s ohledem na to, kam Lanvall kapelu směřuje v posledních letech, si nedělám iluze, že by tomu v budoucnosti mohlo být jinak. Je to ale velká škoda, protože tyto rychlé písně Edenbridge velmi slušely a na prvních třech deskách patřily k tomu nejlepšímu.
Namísto obligátního intra nás vítá potemnělá a těžkopádná „The Undiscovered Land“, v níž po až laxně znějících slokách vykoukne příjemně zpěvný refrén. Ovšem ve druhé půlce se její tempo zlomí a po zajímavé mezihře končí dvojšlapkovým dusotem. Baladickou rovinu na albu představují „The Final Curtain“, překrásná „As Far As Eyes Can See“ a vcelku nudná „Where Silence Has Lease“. Ani letos nemůže chybět finální cca desetiminutový opus. Tím se stala poklidnější, melodicky velmi barevná „Red Ball In Blue Sky“ s hostujícím D.C. Cooperem ze slovutných Royal Hunt, jehož tenor píseň velmi pěkně oživuje. Ostatní nezmíněné písně jsou vysoký standard.
I produkční stránka je prakticky totožná jako předloni. Zvuk, za nímž opět stojí Denis Ward, je vyrovnaný, bez potíží poslouchatelný i dnes. Jedinou výtku bych měl k soundu střeďáku, který zní dosti „upucaně“, ovšem dá se na něj zvyknout. Sabine se opět o kousek zlepšila, a i když její progres není tak výrazný jako mezi debutem a "Arcanou", pořád je čitelný. Výkon ostatních muzikantů i Lanvalla samotného je absolutně bez chybiček.
Z předešlých řádek lze lehce vyčíst, že i toto album se povedlo, pokud ovšem pomineme již zmiňovanou nízkou originalitu a až příliš znatelnou inspiraci finskými velikány. Kouzlo, půvab a elegance Lanvallova rukopisu nijak nezestárly. Bezpochyby si i on sám byl vědom, že potřetí nelze vstupovat do stejné řeky a bude nutno kormidlo otočit aspoň trošku jiným směrem.
|
