Podává se jídlo. Červí hostina. Francouzští Wormfood jsou tu totiž již s šestým albem „L’Envers“. Už samotný obal odpovídá hudebnímu obsahu. Divadelní sál, titulky jak k nějakému filmu a podivná lehce děsivá postava na jevišti. Jak je cover desky tajemný a avantgardní, tak Wormfood hrají přesně takovou hudbu. Při poslechu se pohodlně usaďte a nechte se unášet makabrózní atmosférou, se kterou kapela kouzlí už od začátku alba.
„Serviteur du Roi“ otevírají black metalové kytary a blast beaty, načež se hudba usadí spíše v doom metalovém rytmu. Kytary řežou pomalu, ale jistě. To vše doprovází klávesy, evokující doby dvě stě let staré. Nad skladbou se vznáší gotický opar a pocit, že jste v divadle, umocňuje pěvecký projev Emmanuela Lévyho. Chvíli zpívá, chvilku vypráví či recituje. Zpěv je čistý, ala často se "zašpiní" až k blackovému projevu. V některých polohách zní i trochu jako Till Lindemann (Rammstein) v jeho „jemných“ momentech. Celkově si s vokály Emmanuel velmi vyhrál a spíš než jako zpěvák působí jak herec.
Hudba Wormfood má hodně slyšitelný divadelní či filmový výraz. Jejich muzika je dramatická a vypravěčská. Je to však divadlo temné a chvílemi hororové. Atmosféra je vskutku pohlcující. Avantgarda má ve zvyku brát si hodně z vážné hudby a u Wormfood tomu není jinak. Skladba s názvem „Ordre de Mobilisation Générale“ se dlouho tváří jako gotický doom metal, ale promlouvá do ní nejen již zmíněný black metal, ale i špetka deathuu. Hudba se tu zkrátka hodně mění a posluchač musí být stále ve střehu. Tohle totiž není záležitost na jeden poslech. Wormfood je potřeba pořádně naposlouchat a prozkoumat jejich svět.
S „Mangevers“ se dostaneme ke skladbám s kratší stopáží a rovněž i s trochu rychlejším tempem. Přibyde gotického metalu, avšak kapela neuhýbá z nastavené atmosféry nahrávky. Překvapí „Gone On The Hoist (G.O.T.H.)“, tříminutový kousek, který je nejenergičtější položkou alba. Dýchne na vás i závan časů minulých, především díky hammondkám v podání Axela Wursthorna (ex – Carnival in Coal). Zajímavá je i přítomnost sitáru, na který hraje Paul Bento (ex – Type O Negative). Skutečně občerstvující záležitost.
S „Collectionneur de Poupées“ se vrátíme k výrazu ze začátku desky, přičemž závěr písně se zlomí do naprosto strhující symfonické pasáže a Emmanuel tu zpívá výraznou a podmanivou melodii.
„Géhenne“ pokračuje v daném stylu, bohužel už nemá čím překvapit. Opět se jedná o mix doomu, gothicu a black metalu, zahalený do avantgardního hávu. Závěrečná „Poisonne“ je svou náladou hořkým a smutným zakončením alba, které je celé ve francouzštině, což je jeho velké plus. Lévyho projev je navíc takový, že chvílemi mi Wormfood připadají jako by hráli metalový šanson.
„L’Envers“ je intenzivní album, které dokáže uhranout. Představuje vynikající francouzskou avantgardu v tom nejlepším světle a své poklady nevydá hned, musíte si je trochu zasloužit trpělivostí.
|
