Je to už dva roky, co druhdy velice úspěšná kapela Black Crowes, pohybující se na hraně mezi hard rockem, country a jakýmsi rozostřeným alternativně garážovým soundem, ohlásila rozpad. Aby také ne, když dva bratři a samozřejmě i dva kohouti na jednom smetišti Chris a Rich Robinsonovi spolu zase jednou nevyšli úplně v dobrém a přestože skladatelská chemie mezi nimi (zejména v období prvních tří desek „Shake Your Money Maker“, „The Southern Harmony And Musical Companion“ a „Amorica“) fungovala znamenitě, osobními vztahy spíše připomínali věčně napružené bratry Gallaghery z Oasis. Čili žádná sláva.
Kytarista Rich Robinson poprvé vypustil páru mimo svou rodnou kapelu v roce 2004 s deskou „Paper“. V té době Black Crowes prakticky neexistovali a Robinsonovi se mohlo zdát, že je ještě příliš mladý na to, aby to také definitivně zabalil. Osud jej sice znovu svedl dohromady s bratrem a Black Crowes vydali ještě dvě vcelku docela průměrné desky, ale dnes je kytarista opět sám na vlastních nohou. Na rozdíl od svého bratra Chrise, který je od konce domovské kapely prakticky nečinný, přichází Rich už se třetím, respektive čtvrtým sólovým albem.
I na něm dokazuje, že styl, který hrával s Black Crowes, má hluboko pod kůží a že někdejší úspěch (jejich debut „Shake Your Money Maker“ pokryla pětinásobná platina!) nebyl žádný kalkul, ale muzika, která šla od srdce. Robinson se s postupujícími léty sice stále více a hlouběji obrací až ke kořenům samotné rockové hudby, když čerpá čím dál více z blues a nezalekne se ani folkových vlivů, ale podstata je tam stále stejná. Je to asi tak, jako kdyby s „Flux“ chtěl říci, že takhle by zněli Black Crowes, kdyby poroučel jen on. I když je jeho sólová deska na rozdíl od alb domovské kapely (i když si člověk vzpomene na hodně bluesovou labutí píseň „Before The Frost… Until The Freeze“) klidnější a méně hitová, ten potenciál, alespoň na začátku alba, je tam pořád.
Ona hned úvodní „The Upstairs Land“ se dá považovat za klasickou píseň Černých havranů, neboť nepostrádá základní atributy jejich tvorby. Tedy jižanskou atmosféru, kytary poučené stejně Rolling Stones jako starým punkem a nosné melodie. Tím se samozřejmě tato skladba pasuje do největšího hitu desky (i když o komerčních hitech si samozřejmě Robinson může nechat jen zdát), protože jak postupuje stopáž alba, vše se ještě více zklidňuje, skladby se stávají hloubavějšími a místo hravých melodií a rozjařených refrénů z takové „Shipwreck“ se stále více hraje s niterními pocity. Taková až pitoreskní stínohra, na což doplácí konec desky, který při hodinové délce alba nedokáže udržet posluchačovu pozornost.
Proto album působí nehitově, možná trochu odtažitě. Pro fanoušky Black Crowes sice bude opět slušným kouskem, který si pořídí do sbírky, protože Robinson skládat rozhodně nezapomněl a ani v litrech bourbonu neutopil cit pro písničku jako takovou. Ovšem svá nejlepší léta už má, jak se zdá, za sebou.
|
