 „Ravengod“ je v pořadí druhé album švédské nadějné bandy, sypající svěží moderní metal, který by se dal charakterizovat jako mix melo-deathu, heavy metalu, progresivnějších postupů, řízných kytar a špetky groovu. Přestože kapela o sobě na předchozí desce dávala teprve opatrně vědět, už tehdy nabízela svižný nášup. S „Ravengod“ vystrkují The Embodied růžky už pořádně a přestože ve stylu hudby se nic nemění, výrazně lepší produkce posouvá novinku strmě vzhůru.
Album je přesně takové, jaké jsem očekávala a ještě lepší. Svižné melodie, nosné refrény a temný námět reprezentují skladby jako „Praetor Sorrow“, titulka „Ravengod“, ve které vyznívají procítěné kytarové vyhrávky, kontrastující s drsností zbytku kompozice. Hluboká a zároveň mrazivá „The Exorcist“ nabízí vyjma divokých riffů Melina a Mortensena také ukázku prstokladu basáka Ahlberga, to vše se spolu s vokálem Marcuse Thorella výrazně zakusuje do posluchačova mozku. Přestože kapela nepoužívá klávesy, v této skladbě si zahostoval na piáno Andy LaRocque, jehož jméno jste určitě slyšeli ve spojení s King Diamonem, Death nebo At The Gates.
Protikladem ke znepokojujícím divočinám jsou pak dvě vcelku podobné skladby. Střed alba prořezávající ledová „Land Of The Midnight Sun“, začínající akustickou kytarou a závěrečná, čistě akustická „Vallfeard Till Asgaard“, jejichž poslech člověka přenese na severní ledové pláně a i v teplých letních měsících můžete cítit chladný závan na kůži.
Přestože měl v prvních dvou skladbách „Ravengod“ maličko pomalejší rozjezd, zbytek alba to dokonale vynahrazuje. „Awaiting The End“ patří také k tomu lepšímu, co deska nabízí, „I Suffocate of Anger“ je pravděpodobně nejagresivnější skladbou celé desky a zároveň ji protíná chytlavý refrén. „Art Of Hunting“ nezůstává pozadu a nabízí bližší pohled na barvu hlasu Marcuse Thorella.
Deska rozhodně nenudí, odsýpá možná až zbytečně rychle a necelých padesát minut při poslechu „Ravengod“ uteče jako nic. Obzvlášť, když člověka nutí řízné riffy a rázné bicí k pohybu. The Embodied si na „Ravengod“ vyloženě vyhráli, odvedli zatracený kus práce a nabídli posluchači desku, kterou po prvním poslechu rozhodně neodloží. Vždy jsem měla pocit, že kapely ze severních krajin mají jaksi jiný feeling než třeba bandy germánské a u The Embodied to platí dvojnásob. Chcete-li slyšet jak zní tvrdý sever, poslechněte si The Embodied.
|
