Stejně jako kytarista Aerosmith Brad Whitford stojí celou svou kariéru tak trochu ve stínu Toxic Twins, tedy Stevena Tylera a Joea Perryho, je zpěvák Derek St. Holmes vždy brán jako ten, který v nejlepších letech kryl záda kytarovému šílenci Tedu Nugentovi. Přestože ani jeden nepatří k nejvýraznějším postavám na celé rockové scéně a tvorbu hitů celá léta přenechávali svým slavnějším kolegům, nedá se jim upřít, že to jsou parádní muzikanti, se kterými rozhodně posluchač nemůže šlápnout vedle. Ať už v jejich mateřských souborech (St. Holmes po ukončení kariéry u Nugenta rozjel pár projektů, aby se poté ke Gonzovi vrátil) nebo společně, na vlastních nohou.
Je to neuvěřitelné, ale Whitford se se St. Holmesem potkal už v sedmdesátých letech a první výsledek společných jam session se objevil v roce 1981 pod lakonickým názvem „Whitford/St. Holmes“. Jenže tehdy se jednalo o desku ojedinělou. Aerosmith, alespoň částečně zbaveni závislosti na drogách a chlastu, brzy nastartovali svůj comeback, u kterého Whitford nemohl samozřejmě chybět a St. Holmes se pokoušel rozjet (vcelku neúspěšnou) sólovou kariéru. Léta bylo ticho po pěšině. Až do začátku tohoto roku. Jak už to vypadá, legendami opředená kariéra Aerosmith se chýlí ke svému závěru, ovšem Whitfordovi se do důchodu ještě nechce. Ač už je mu čtyřiašedesát, stále má, podle svých slov, chuť zkoušet nové věci. Spojil se tedy opět se St. Holmesem, aby oprášili svůj někdejší projekt, o kterém už byl snad každý přesvědčený, že zůstane jen encyklopedickým pojmem.
Mezi deskami „Whitford/St. Holmes“ a novinkovou „Reunion“ leží dlouhých pětatřicet let. Ovšem ta doba jako kdyby neexistovala. Hned s úvodními tóny otevíráku „Shapes“ jsou okamžitě tři desítky let pryč a oba staří bardi zní, jako kdyby jim zase bylo o řadu let méně. Pochopitelně, nehrají si na žádnou modernu, nechtějí za každou cenu zaujmout (patlat si na ksicht barvy nebo žrát červy by po nich asi nikdo nechtěl…), ale předkládají vysoce vyzrálou kolekci vyšlechtěného hard rocku, který čerpá z doby, kdy se oba spolu poprvé potkali.
Bylo nad slunce jasnější, jak „Reunion“ bude znít. Základ samozřejmě stojí na hard rocku, do kterého ovšem dvojice (doplněná o další slovutné muzikanty, jako je třeba bubeník Tesly Troy Lucketta) přidává všechno, na čem kdysi vyrostla právě jejich generace, ta slavná sorta lidí, kteří v sedmdesátých letech v Americe nesli hrdě prapor hard rocku tím největším mainstreamem. Slyšet tedy lze blues, folk, staré boogie nebo country, ovšem vše postavené na řádně energickém podkladu a podřízené písničce jako takové. Přestože Whitford ani St. Holmes nejsou považováni za žádné hitmakery, ukazují, že jim není cizí dát dohromady skutečně silnou věc, což demonstrují například v „Tender Is The Night“, kde až nápadně připomínají party jako The Quireboys nebo Dogs D Amour. Milovníky starých pořádků pak potěší například v „Hot For You“, což je rozpumpovaná skladba, pořádně poučená ranými Rolling Stones.
„Reunion“ je albem právě pro milovníky starých pořádků, až by se chtělo říct pro pamětníky, ovšem s tím, že rozhodně nezní nijak zaprděně, i když samozřejmě nepřináší nic světoborného. Jeho největší plus je v tom, že v sobě má jak energii, tak i nadhled starých harcovníků. A ruku na srdce, čekal někdo něco víc?
|
