Pokud ještě netrpíte pocitem, že na scéně (pseudo) symfonických kapel s ženským sólovým zpěvem už je dávno přeplněno a dostat se do špičky je úkol prakticky nemožný, protože vše podstatné již bylo v tomto stylu vyřčeno, možná byste měli věnovat pozornost kanadským Celestial Ruin. Ono je dost dobře možné, že již o této kapele máte nějaké povědomí, neboť svůj debut „The Awakening“ parta kolem zpěvačky Larissy Dawn představila před čtyřmi lety. Jejich prvotina už tenkrát stála za povšimnutí a stejně je tomu i u jejich aktuálního EP „Pandora“.
První, co u „Pandory“ zaujme, je bezesporu působivý obal - trochu asociace na populární Americkou krásu, trochu klasická Sněhurka (s poměrně hypnotizujícím pohledem), trochu stylově přesná potemnělá gotika. A podobně je to i s hudbou Celestial Ruin. Nepřeslechnutelná inspirace u slavnějších kolegů, sázka na stylově melodickou klasiku, a tu obyčejnější (to když stoupá na špičky), tu silné chytlavé háčky s netradičně uhrančivým vokálem Larissy (to když se přidrží smyslných hlubokých vod).
Soudě podle toho, že promo nahrávka obsahuje skladbu „Sense Of Live“ ve dvou verzích (zbytečné radio-edit) předpokládám, že právě ta by měla být tahákem, na který kapela vsází. Možná proto, že zejména díky klávesově symfonickým pentličkám zřetelně odkazuje na Nightwish, možná díky přitažlivě nadýchanému a velmi zpěvnému refrénu, možná díky energičnosti, kterou v sobě tahle píseň má, možná díky romanticky zvolněné pasáži. Tahle sázka je však relativní, každá z pětice skladeb v sobě má potenciál nabídnout aspoň ždibec něčeho, co nenechá Celestial Ruin padnout do šedého průměru – ať už je to dráždivá dramatičnost v „No Quarter“, úžasná jedovatost a emotivnost v Larissině hlase, podpořená živě sólující kytarou v melancholické a depresivní „Nevermore“, přímočará živočišnost ve „Firestorm“ či lehká agresivita v „Murder Of Crows“.
Produkci měl na starosti Joost Van Den Broek (Epica, Revamp, Xandria) a dovedu si představit, že zvuk nahrávky mohl být o něco víc košatější a barevnější, nijak zásadně to však „Pandoře“ na kráse neubírá. V kombinaci s povedenou muzikou zní trochu zoufale Larissino tvrzení o tom, že Celestial Ruin jsou v jakési šedé zóně rockové muziky, protože jsou příliš heavy pro rock a příliš málo heavy pro metal. Jenže takhle to má asi spousta babských kapel, nebo ne? Proto bych budoucnost Celestial Ruin (alespoň soudě podle aktuální autorské i muzikantské formy na EP „Pandora“) v tomto žánru vůbec neviděl marně.
|
