Fanoušci The Quireboys, kteří se samozřejmě nedají počítat na statisíce, zažívají skvělé časy. Kapela, která nikdy nepatřila k nejpracovitějším a rozestup mezi jejími deskami činil dokonce i osm let, je v posledních letech neskutečně činná. Během tří let totiž vydává už čtvrté album, které zpěvák Spike uvedl zhruba před měsícem slovy, že po měkčí, loňské „St. Cecilia And The Gypsy Souls“, přijde zase čas na odvazovější The Quireboys, tedy, že kapela spíše naváže na desky „Beautiful Curse“ a „Black Eyed Sons“. Samozřejmě rozdíl mezi svižnější a rozvážnější tváří The Quireboys není natolik markantní, aby se muselo o „Twisted Love“ hovořit jako o albu, které nemá se svým předchůdcem nic společného, ale spíše na něj lze nahlížet jako na desku, na kterou se podařilo shromáždit více věcí v rychlejším stylu.
„Twisted Love“, to jsou samozřejmě klasičtí The Quireboys, tak, jak se profilovali na svém kultovním debutu „A Bit Of What You Fancy“, kteréžto úrovně kapela už ale nikdy v budoucnu nedosáhla. Prim opět hrají rozverné kytary, barové piáno a Spikeův naprosto dokonalý hlas, ovšem tentokrát se, snad nejvíce ze všech dosud vydaných desek, dere do popředí vliv starých desek The Rolling Stones, tedy alb z těch šťastnějších dob „Their Satanic Majesties Request“ nebo „Beggars Banquet“, před objevením heroinu. Celkově retro duch je cítit snad z každého tónu této desky, čemuž napomáhá i širší využití hammondek a frenetické ženské sbory.
To je to, co zaujme na první poslech. Ten ale není bůhvíjaký. Je to dané tím, že nová deska neobsahuje žádnou vyloženě hitovou věc, která by zaujala ihned po jejím prvotním vyposlechnutí. Zde je ale nutno zmínit, že po několikerém opakování začnou vystupovat skutečně zajímavé momenty. Přestože vpád do alba v podobě otvíráku „Torn & Frayed“ je trochu mdlý, protože skladba rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co mohou tihle londýnští desperáti nabídnout. Lepší chvilky se dostavují záhy s „Ghost Train“, kde se kytarista Guy Griffin vyznává ze své lásky ke Keithu Richardsovi.
Kdyby se mělo hovořit o tom, která skladba by mohla aspirovat na hit desky, bylo by určitě nutné zmínit titulní „Twisted Love“, jejíž refrén splňuje všechny nutné parametry. Druhým dechem je pak třeba dodat i hloubavější, závěrečnou „Midnight Collective“, která se jako jediná dá označit za skutečně baladickou. Není sice tak naléhavá, jako svého času „King Of New York“ nebo „Last Time“, ovšem i zde The Quireboys ukázali, že mají obrovský cit pro melodii a pro souznění kytary a klavíru. Určitě zaujmou i bluesovější kousky jako „Stroll On“ a především „Breaking Rocks“, která má na rozdíl od takové „Gracie B. (Part II)“ (pokračování z loňské desky) příjemnou dřevní atmosféru šedesátých let.
Takže meta, kdysi nastavená debutem a ještě jakžtakž udržená dvojkou „Bitter, Sweet And Twisted“ dosažena nebyla. Nedosáhlo se ani dvou nejlepších postcomebackových desek, tedy skvělé „Halfpenny Dancer“ a o fous slabší „This Is Rock N`Roll“, ovšem je zase nutné přiznat, že „Twisted Love“ je o malý kousek lepší než třeba „Well Oiled“ nebo „Homewreckers And Heartbreakers“. Stále se jedná o kvalitní materiál, jehož zárukou tato kapela vždy byla.
|
