Návrat ke kořenům je vždy ošemetnou záležitostí. Řada kapel začíná na bodě, ze kterého se rozvine jiné pojetí hudby a díky procesu zvanému stárnutí najednou nabírá do svých fanouškovských řad úplně jinou sortu hudebních nadšenců. Kapela si tento fakt po čase uvědomí, začne bilancovat a snaží se potěšit skalní fanoušky tím, že se „vrátí ke kořenům“. Přesně takto se etabluje nové album A Day to Remember. Problém je, že to kapela vůbec nemá zapotřebí a jistým návratem (minimálně textově a tématy) bylo předchozí, velmi povedené album „Common Courtesy“.
Není na nás uhádnout pravé důvody tohoto rozhodnutí. Album „Bad Vibrations“ je zkrátka venku a má nějakou produkci. Teď záleží na každém z posluchačů, jak tuto produkci ocení. Dle mého názoru se totiž nepovedla, zejména co se zvuku týká. Chápu, že k onomu proklamovanému „návratu ke kořenům“ patří i zvukové nastavení, ale špinavý zvuk s nerovnoměrnou propozicí veškerých nástrojů znějící jako lepší nahrávání z garážové zkušebny se nesetkává s mým pochopením. Nejvíce trpí tvrdší pasáže, které najednou postrádají drajv a nervou koule tak, jak by měly. Kytary nejsou moc řezavé, basa je mdlá, kopáky tupé. Jsem si jistý, že někdo bude se zvukem spokojený, ale troufám si tvrdit, že většinu spíš tento skoro až experiment bavit nebude a raději by standardní moderní produkci hodnou aktuálního data. Je to škoda, protože nabízený materiál v první polovině je výborný. Úvodní titulka ihned sype do posluchačů své dva trademarky – jednoduché a účelné breakdowny a melodický refrén. Následující singl „Paranoia“ na tom není jinak. Album má dva vrcholy – nejtvrdší věc „Exposed“ (skvělý konec, škoda toho zvuku) a chytlavou a patřičně tvrdou „Reassemble“. Až na „Naivety“, která jakoby vypadla z diskografie Sum 41, je prvních šest kousků velice příjemným překvapením a po těch letech ten stále stejný recept kapely funguje. Je to tvrdé, je to melodické a baví to.
S „Justified“ však přichází zlom. A Day to Remember měli vždy silné balady a pomalé věci. „Justified“ není vyloženě špatná, ale je o třídu horší, než cokoli ostatního z dřívějších alb. Stejně je na tom závěrečná "Forgive and Forget“. Tyto dvě nejpomalejší skladby neurazí. Co je však hodně velký sešup dolů, jsou zbývající písně. Trojlístek „We Got This“, „Same About You“ a „Turn Off the Radio“ reprezentuje přesně ten druh hudby, kvůli které řada posluchačů tuto kapelu odsuzuje. Zaprvé jsou songy nezajímavé svou strukturou a aranžmá a za druhé svou popovým přístupem a fádním vokálem odrazují fanoušky tvrdší muziky. Přitom A Day to Remember mají ve svém repertoáru řadu hitů, co tvrdost nepotřebují, ale zaujmou melodickými místy a dobře řešenými vokálními linkami, což se na novém albu objeví jen občas. Nejvíce jako vždy vedou tvrdé riffy a breakdowny. Někoho může bavit více punkovější přístup a návrat do časů desky „For Those Who Have Heart“, ale pro fanoušky musí být neustálé omílání těch samých témat poněkud frustrující. Repetitivnost se logicky nachází i v instrumentální složce, ale ta je natolik tvárná, že v mnoha případech prozatím nenudí. Spojení špinavého a bouřlivého punku s rytmicky přesnými tvrdými místy a dvou typů vokálů totiž v sobě skýtá neskutečné množství nápadů a možností.
Objektivně je album nad průměrem. První polovina je zábavná a prošpikovaná výbornými věcmi. Největším mínusem je ledabylá produkce, která má vzpomenout na staré časy a začátky kapely. Škoda, že takto vyřešený zvuk spolehlivě zabijí ta nejlepší místa na desce. Druhým velkým mínusem je právě ono neustálé znovuoživování minulosti a vracení se zpátky ke kořenům. Člověk by si řekl, že když stárne kapela, fanoušek stárne s ní. Tady se bohužel už začíná ukazovat, že fanoušci z kapely A Day to Remember tzv. „vyrostli“. Materiál, pojetí, zvuk – vše začíná nudit a více než kdy jindy je potřeba jít kupředu, nikoli zůstávat na místě či se dokonce vracet zpátky v čase. I když stále poslouchatelné a v některých místech výborné, vedle debutu asi nejhorší album kapely.
|
