Když před třemi lety založili švédští Highrider svoji kapelu, zjevně si vzali k srdci postulát o tom, že v dnešní době, přesycené ohromnou záplavou kapel, je největší šance zaujmout posluchače aspoň špetkou odlišnosti. Jenže co chcete vymýšlet nového v heavy metalu? Recept Highrider na jedinečnost je v podstatě jednoduchý – dominantní klávesy, které čtveřice z Goteborgu vyhrabala někde v sedmdesátých letech (což umocňuje i nepříliš dokonalý zvuk). Uječený zpěv, živelná energie a řezavá přímočarost jsou pak v podstatě již ingrediencemi tradičními, nicméně je fakt, že ve spojení s archaicky znějícími klávesami jde o kombinaci poměrně neobvyklou. Jenže je otázkou, jestli zrovna tahle forma osobitosti bude mít šanci na úspěch.
Čtveřice songů na albu „Armageddon Rock“ má nezpochybnitelnou energii, říz i tlak. Nehraje se na vybroušené melodie, či kdovíjak propracované nápady, takže poměrně záhy Highrider začnout škobrtat do stereotypu, obzvlášť, když už v úvodní „S=Txl“ se začnou utápět v příliš dlouhé (alespoň tedy v poměru délka/dění) instrumentální pasáži. Dokud totiž štěká Andreas Fagerberg své strohé a úsečné fráze, má skladba až punkovou dravost. A pokud by dokázali Highrider své instrumentální bouření včas ukrotit, dalo by se to samé tvrdit i o druhé polovině písně, která sice energii neztratí, jen chybí důvod k jejímu zbytečnému natahování. U „Agony Of Limbo“ platí prakticky to samé - opět zaboduje neurvale neohebný uřvaný vokál, klávesy tomu celému dění dodávají odér bizarnosti, natlakovanou energií skladba přetéká a instrumentální pasáž se topí v beznápaditosti a omílání prázdného nápadu. „The Moment (Plutonium)“ doplácí již na samotný rádoby atmosférický rozjezd, ze stereotypu nedokáže tuhle věc vytáhnout už ani uštěkaný Fagerberg, kytarové sólo je docela naivní a prokouknutelné a do plusových bodů lze zase započítat jen energii, která Highrider neopouští ani v závěrečné uštěkané „Semen, Mud And Blood“ s rytmikou urvanou z řetězu a s ubzučenými kytarami.
Story o tom, kterak forma je nadřazena obsahu. Bez kláves by Highrider byli explozivní a strašně snadno vyčerpatelnou, nenápaditě uřvanou smrští, která by se lehce ztratila v davu. Díky zdůraznění soundu černobílých klapek jsou Highrider jiní. Pokud však budeme polemizovat nad tím, zda tohle spojení má šanci posunout Highrider před konkurenci nebo kapelu jen v tom zástupu nenápaditých odsunout bokem mimo běžné mantinely, bez toho, aby to mělo sebemenší vliv na kvalitu jejich tvorby, budu hlasovat jednoznačně pro bod b).
|
