Už dva roky uběhly od alba „Imena na stene“ a jak to vypadá, situace u finských rusofilů Kypck se už stabilizovala. Bubeník A. K. Karihtala, který kapelu posílil po desce „Nizhe“, se v řadách Kypck už pěkně usadil a takřka by se dalo mluvit o idylce. Finové, kteří si libují v pomalém, řádně nabroušeném doom metalu, který místy přesahuje do sludge nebo tvrdého grunge, chcete-li, se už stali tradičním hostem žánrových festivalů, kde jejich originální hudba sklízí úspěch, stejně jako jejich alba, kterými své fanoušky oblažují se skoro pravidelnou přesností. Proto je jejich čtvrtá deska „Zero“ letos tak nějak očekávaná.
Apropos, originální hudba. Když vyšlo v roce 2008 debutové album „Nizhe“, působili Kypck skutečně jako zjevení. Vysoce kvalitní doom metal, libující si v přetěžkých sabbathovských riffech, doplněných zajímavými vstupy akustické kytary a zejména texty v ruštině, jim zajistil pozornost. Dokázali totiž velice věrně vykreslit atmosféru pravé ruské zimy, ovšem místo krás přírody se spíše blížili depresivním náladám Gulagu. Navíc stylové obaly, kdy kapela pózuje jako parta zarostlých rudoarmějců, jen dokreslovaly fakt, že to Kypck myslí smrtelně vážně. A jejich tvorba za to skutečně vždy stála. Navíc, když se jim povedlo pro druhou desku „Nizhe“ vytvořit tak skvělou věc jako byla „Alleya Stalina“, bylo o objevu posledních let jasno.
Proč jsou ale poslední věty v minulém čase? Ono totiž všeho moc škodí a právě u novinkové „Zero“ ten pohár už trochu přetekl. Předchozí „Imena na stene“ sice nenabízela už také nic, co by člověk předtím od těchto Finů neslyšel, ovšem ještě prostřednictvím věcí jako „Deti Birkenau“ byli Kypck stále moc zajímaví. „Zero“ ale jen přechroupává staré nápady a právě u této desky se naplno projevuje stagnace, kterou už naznačovala „Imena na stene“. Tak trochu to vypadá, že Finům došly nápady a proto deska obsahuje jen skutečně dvě výrazné skladby. Úvodní „Ya svoboden“ a „Baikal“, jenž stojí na opačné straně desky. Ostatní věci sice můžou dobře fungovat samy za sebe, ale jako celek „Zero“ prostě pohromadě nedrží.
V případě nové desky se dá hovořit o zajímavých momentech, ovšem bez jakéhokoliv momentu překvapení. Zaujme třeba hypnotické zpomalování ve „Mne otmshchenie“, které pak přechází do slušného refrénu nebo pak třeba riff uvozující „Progulka po Neve“, doprovázený industriálním podkladem, který věrně demostruje atmosféru staré opuštěné továrny daleko za Petrohradem. Ovšem celkově je to hlavně oproti hlavně prvním dvěma albům stále málo.
Nemůže být pochyb o tom, že „Zero“ je zatím nejslabší deska této finské pětice. Určitý podíl na tom má i fakt, že laťka byla v minulosti nastavena hodně vysoko a hudba Kypck byla ve svých počátcích natolik originální, že překonávat ji bude pro tuhle partu v budoucnu vždycky hodně těžké, neřkuli nemožné. Možná si Kypck teď vybírají jen oddechový čas...
|
