Teď už je jasně vidět, že deska „13“ z roku 2013 nebude ojedinělým pocomebackovým výstřelkem těchto legendárních crossoveristů z Kalifornie. Ti se sice oficiálně rozpadli jen na jeden jediný rok a to mezi lety 1995 a 1996, ovšem jejich tvorba po albu „Suicidal For Life“, které se v roce 1994 ještě dostalo do žebříčků, už za moc nestála a přestože se na trh stále dostávaly jejich desky, je rozhodně na místě „Třináctku“ považovat za comeback jak se patří. Po letech se kapela opět dostala do oficiální hitparády a přestože 187. pozice není nic na vyskakování, rozhodně se jméno kapely vrátilo zpět do povědomí lidí.
O to je možná překvapivější, že letošní desku „World Gone Mad“ nahráli z minulé sestavy už jen kytarista Dean Pleasants a pochopitelně frontman Mike Muir. Ti se obklopili trojicí noviců, z nichž kytarista Jeff Pogan a basista Ra Díaz jsou zatím neznámá jména, ovšem místo na bubenické stoličce obsadil Dave Lombardo, což v metalových kruzích vzbudilo docela velký poprask. Tento někdejší bubeník Slayer se sice nikdy netajil náklonností k hardcorové a crossoverové muzice, kterou produkují Suicidal Tendencies, ovšem přece jen jeho kořeny ležely někde jinde. Ovšem Lombardo je veliký profesionál a do kapely zapadl naprosto dokonale.
V souvislosti s Lombardovým příchodem se tak trochu počítalo, že bude „World Gone Mad“ zběsilejším albem, které by mohlo mít přesah až do thrash metalu. Tomu mohl napovídat i pilotní singl, ostrá hardcorová sypačka „Clap Like Ozzy“, která celou desku startuje. A už z ní je jasné, že síla téhle desky bude přesně v tomhle typu rychlejších věcí, což dokazuje i následující „The New Degeneration“ nebo pravděpodobně nejlepší věc na celé desce, „One Finger Salute“, kde Muir a jeho parta zažívají skoro podobně plodné časy jako v dobách „Lights...Camera...Revolution!“ nebo „The Art Of Rebellion“.
Nedá se říct, že by věci ve středním tempu, jako například titulní věc nebo „Living For Life“, neměly požadovanou sílu, ale přece jen v těch chvílích si člověk uvědomí, že nejlepší časy mají Suicidal Tendencies už dávno za sebou. Houpavé rytmy pak fungují u „Damage Control“, kde největší sílu má právě Muir, který vztekle plive v refrénu své jedovaté texty a záda mu jistí zuřivě sólující Pleasants. Kapitolou samou pro sebe je pak závěrečná „This World“, která se většinou nese v akustickém duchu, aby se v závěru zvrhla do nekontrolovaného chaosu, kde zmatečnost situace jen podporují disharmonické pasáže, tolik reprezentující alternativní scénu devadesátých let.
K té Suicidal Tendencies ve své podstatě také patřili a přestože se jim třikrát podařilo dosáhnout na zlatou desku, nikdy se nestali součástí oficiálního mainstreamu. Dnes jsou ve své pozici stabilizovaní a nová deska je v ní jen utvrdila. Nepřekoná pochopitelně výše zmíněné dva milníky jejich kariéry, je ale o něco silnější než „13“, takže fanoušci budou spokojeni...
|
