Amíci Apollo Under Fire se se svojí hudbou snaží nalézt duši. Ne, to není vlastní závěr, to je úvodní věta promomateriálu o téhle rockové pětici a jejím debutovém eponymním albu. Vlastně je tím ale řešeno úplně všechno. Hudba, kterou Apollo Under Fire nabízejí, má ambice člověka zklidnit, nenápadně posunout k rozjímání, na nás bezvěrce – i přes svoji textovou náplň, která pochopitelně reflektuje víru, má vyvolávat naději, probouzet lásku – pak může působit písničkářsky relaxačním a uvolňujícím dojmem.
Recept, který Apollo Under Fire používají, je prakticky neměnný – hladivě příjemný zpěv, poklidné vybrnkávání akustických kytar, nenápadně klokotající jemné bicí, vláčná nálada, šikovné sólování na elektrickou kytaru (ne, nedá se to nazvat rockovým kousancem, ba ani kousanečkem), která je tím hlavním nositelem rockových nálad. Sekunduje jí příjemně uvolněná práce s hlasem Donalda Carpentera, který ke svým sdělením nepotřebuje kdovíjak vyhrocený výkon, ten by v té projasněné atmosféře mohl působit silně nepatřičně. A významný je i fakt, že melodie jsou lehoučké a prosycené písničkářstvím (můžete v nich cítit závan Staind, stejně tak jako sólovek Richieho Sambory). Potěšující je i skutečnost, že všech devět kousků má dobře zvolenou stopáž, Apollo nic zbytečně nenatahují, jen si zlehka pohrají s melodií, povypráví to podstatné a nevtíravě se pustí do dalšího příběhu. Žádný vrchol, žádný pád, jen vytrvale příjemné pohupování na jemných písničkářsky- rockových vlnách.
Fajn deska, plná pohodlí pro posluchačovy uši, která se však neobejde bez patřičné nálady. Ovšem pokud se do ní trefí, všechny ty snahy, o kterých padla zmínka v úvodním odstavci, strašně snadno naplňuje. Nevtíravá decentní nahrávka, prostá jakýchkoliv rušivých elementů, taková příjemná ukolébavka pro dospělé, po které zůstane slunce a mír v duši. Takže to hledání Apollo Under Fire asi přece jen vychází.
|
