Před čtyřmi lety vyhlásili power-gotici Krypteria, že si dávají pauzu z důvodu těhotenství zpěvačky Ji-In Cho. A jak se zdá, tak „ona už zase přišla“ zpět na scénu. Možná překvapí, že v kapele And Then She Came jí dělá společnost autorský tandem Krypterie Frank Stumvoll a S.C. Kuschnerus, doplněný o kytaristu Olliho Singera, který se s Krypterií svého času objevoval na pódiu. Pokud vás tento muzikantský výčet naladil na to, že Krypteria se propracovala ke svému pátému albu, zapomeňte. Vzhledem ke stylovému veletoči, do kterého se na debutu And Then She Came pustili, lze jen s povděkem kvitovat, že nesehráli na své příznivce žádnou habaďůru a novinkové album vydali pod novou značkou. Ono totiž s tvorbou Krypterie nemá společného skoro vůbec nic. A to i přes to, že u mikrofonu stojí zpěvačka, která nazpívala všechna dosavadní společná alba.
And Then She Came těžce vsadili na modernu. Elektronika, alternativa, pestrost, sem tam nějaká melodie, rozhodně však značně vzdálená dávné sladkosti či chytlavosti. Asi největší nevýhodou této kolekce je určitá roztříštěnost a nesoudržnost, stejně jako moderní snaha nacpat do skladeb porci adrenalinu, co příliš nekoresponduje s projevem Ji-In, které sice nedělá problém se občas vysvléci ze své staré kůže, ale asi by stálo (alespoň pro potřeby And Then She Came) za to jí úplně spálit. Je pravda, že pak by asi těžko jen těžko vynikla emotivnost zklidněné pop-rockové piánovky „I Carry On“. Což je ale tvář, na kterou And Then She Came“ zjevně nekladou tolik důrazu. Je ovšem těžké říct, co by vlastně měla být reprezentativní tvář, vždyť když vezmeme první čtyři songy, projdeme hodně pestrou cestu. Od slepence syrovosti a vláčných pasáží, propíchaného výraznou elektronikou a poměrně nesjízdnou melodií v „Five Billion Lies“, kde Ji-In sedí pomalejší pasáž, v živější už se trochu hledá a agresivní polohu pak na sebe bere hostující Alissa White-Gluz, k elektronikou přesycenému „Public Enemy Nr. 1“, kde k pochodovému rytmu And Then She Came přihodí úryvek flamenca a zadrenalizovaná Ji-In mašíruje ve čtyřech jazycích. Následující popík „Why So Serious?“ je najednou prost jakéhokoliv vzruchu, uvolněná melodie působí tanečně, ale nestrhne. Dusavé „Spit It Out“ s další elektro injekcí a s krapet zašmodrchanou kytarou sjede do kvapíkového tempa s náznakem melodie a celé to působí poněkud nesourodě. A takovéhle vlny pokračují včetně tří bonusovek (no, možná „I Just Killed A Man“, tím, že se nesnaží působit moderně bodavým způsobem, se z neschematického schématu vymyká) až do samotného finále.
Možná to není úplně fér, že se pojem Krypteria v tomto článku vyskytuje tak často. Důvod je prostý – ať na to koukám z jaké chci strany, pořád mi And Then She Came připadají pouze jako chudý příbuzný, snažící se procpat někam, kam moc nepatří (jako by jedním okem pokukoval po úspěchu Amaranthe). Ne že bych po poslechu „And Then She Came“ vykřikoval, že návrat Ji-In na scénu je příliš hořký, přece jen takhle nahrávka určitou hlavu a patu (ne však výraznější přitažlivost nebo hit) má. A pravdou je i to, že ani Krypteria nestřílela na prvních albech kdovíjak přesně do černého. Třeba And The She Came prodělají stejný vývoj a jejich moderní metal na případných dalších albech půjde nahoru. Prostoru je na to víc než dost. Anebo se Frank Stumvoll a S.C. Kuschnerus a Ji-In Cho vrátí do starých kolejí a ke staré značce. Až se bude hlasovat, jsem pro druhou variantu.
|
