We are the kings of the nordic twilight,
we are the lords of ice and snow,
for the glory we will fight for the peace we ride,
for the skies we´ll reign together!
Armádo Temnot, odlož své zbraně a pokorně se skloň před bojovníkem Světla, jehož síla pohltí vše ponuré a nedobré! Řeč totiž bude o prvním sólovém albu Lucy Turilliho, na kterém se slévají proudy pozitivních energií, jež vybuchují v euforický gejzír pohody a radosti, nenalézající v powermetalovém světě mnoho sobě rovných. Tato recenze se zkrátka bude odvíjet v jednoznačně oslavném tónu a k jejímu čtení jsou srdečně zváni všichni, jejichž krevní skupina v sobě nese silnou inklinaci k sebevědomě prvoplánovým a náležitě načechraným melodiím.
Jistě, řada lidí namítne, že debut Lucy je pouze jakýmsi „podcastem“ k prvním dvěma albům Rhapsody, které vznikly o něco dříve. Já však budu (lehce) nesouhlasit, neboť na úvodních počinech italských legend sice nalézám skvělý a v případě fošny „Symphony Of Enchanted Lands“ dokonce strhující hudební obsah, nikoli však lehkost, která odzbrojujícím způsobem nadnáší tóny desky „King Of The Nordic Twilight“. Jakoby si Luca vyloženě užíval krátkodobé odloučení od skladatelského parťáka Alexe Staropoliho a z nově nabyté svobody se rozhodl vytěžit co nejvíc. Zároveň však nechtěl ponechat nic náhodě, a tak si do týmu přizval ty nejlepší z nejlepších, jako je (bas)kytarista Sascha Paeth a klávesák Miro, kteří – kromě toho, že účinkují ve slovutné Avantasii – pomáhali Turillimu s produkcí a zvukem (ten je opravdu slušný, snad až na malinko nedoladěné bicí), přičemž občas přispěli i s nějakým tím autorským nápadem. No a pak je tu Olaf Hayer (ex-Dionysus), jenž se v oné době nacházel na vrcholu svých pěveckých sil (jeho vystoupení na loňském albu Symphonity se s tím již nedá srovnávat) a zejména díky němu skladby vzkypěly do finální dokonalosti, která se konečky not dotýká klenby nebeské.
Na albu, jež bylo první částí tzv. "virtuální odysey" se specifickými fantaskními světy, nesmí chybět intro, zde nazvané „To Magic Horizons“. V něm chtěl Luca vyjádřit oblibu filmových soundtracků, zaslechneme tedy patřičně majestátní orchestrace i sbory, ve druhé části umocněné kytarovou hrou (mimochodem, s tímto nápadem přišli pánové až ve finální fázi nahrávání). Navazujícím songem „Black Dragon“ chtěl Turilli tradičně vytvořit přímý kontrast k předešlému dění, hned zpočátku tedy nebylo pochyb o speedmetalové akceleraci, přesto skladbu zdobí členité vrstvy, včetně „kozáčkově“ skočných prvků (Luca se ostatně netají inklinací k ruskému folklóru), svižně se prohánějících smyčců, ale hlavně barvitých vokálů s ženským zpěvem, nezbytnými sbory a úchvatnými linkami v refrénu i bridgi (tam hlavně!). Máte rádi renesanci a baroko? Pak budete ve svém živlu při startu následující kompozice „Legend Of Steel“, kde flétna, viola a cembalo rozehrají strhující variace, jež se posléze přelijí do nejhitovější položky celého díla. Nesmírně silná píseň s nekompromisním melody-tahem a podmanivým hlavním motivem, celkově patřící mezi nejvýběrovější perly z Turriliho tvůrčí dílny.
Úvod tracku „Lord Of The Winter Snow“ prostupují elektronické prvky, na které se postupně napojí další várka mimořádně chytlavých vokálních linek, nejsilněji soustředěných v našlapaných slokách, zvláště pak zaujme sólová část s ozvukem francouzské riviéry. Při koncipování tohoto alba Luca nechtěl vynechat baladický příspěvek, aby zlehka zklidnil okolní halas. Dlouho však nemohl nalézt žádnou inspiraci, až za něj toto dilema vyřešil sám osud, jenž mu do cesty „přihrál“ milostný vztah, načež Turilli složil – adekvátně dojemnou - skladbu „Princess Aurora“, a to za méně než den. Podobně spontánně vznikla také píseň „The Ancient Forest Of Elves“, když refrén i sólo Lucovi naskočilo při večerní odpočinkové siestě po nahrávání druhé řadovky Rhapsody. Okamžitě mu došlo, že půjde o jeden z nejlepších songů nahrávky, proto mu přiřadil jak pozici singlu, tak videoklipu. Folkově načichlý kus s narativním proslovem lorda Jamese Davida táhnou kupředu kromě neoklasických kytarových stupnic zejména mohutné sbory s úderným textem.
S druhým intrem „Throne Of Ice“ Turilli počítal od samého počátku, přičemž to úvodní a více epické se mělo odvíjet ve stylu Jerry Goldsmithe a druhé, niternější, mělo nést inspiraci Danny Elfmanem, neboli dvěma nejoblíbenějšími filmovými skladateli Lucy. Výsledek je opět povedený, a to i díky zakomponování dětského sboru.
Navazující palbu „Where Heroes Lies“ koření – kromě dalšího z parádních chorusů - především dvojnásobné a příjemně rozjuchané sólo v nejlepším Paethově stylu. „Warrior´s Pride“ se po baladickém úvodu rozvine v obdobně atraktivní show, tentokrát s uhrančivě gradujícími sbory. No a pak zde máme titulní kompozici...
Jemné pianové preludium s ženskými popěvky předestírá nástup čehosi velkolepého, což brzy potvrdí spektakulární sborový záběr s přívlastkem existenciální osudovosti. Následující pochodové rytmy s dalším závanem folkloru přetne procítěný Olafův přednes, jenž se záhy vlije do epického refrénu, který je nadýchaný jako jarní vánek a zejména ve druhé části neodolatelně honosný, harmonický a sugestivně zpěvný. Turilli jej vymyslel při jízdě ve svém sporťáku, kdy se cítil plný energie, náhle si začal pobrukovat a po pěti minutách již znal ústřední melodii. Při komponování pak nechtěl skladbu zatížit přehršlemi orchestrací, důraz naopak kladl na psaní a svobodné rozvinutí pěveckých linek. To se mu dokonale povedlo, skladba funguje jako mistrovsky seřízený stroj a přestože trvá bezmála dvanáct minut, uteče rychle jako…jako průjezd sportovního auta.
Poté ještě přijde klidný dojezd ve formě zpívané (a na některých kopiích desky neuvedené) verze tradiční islandské písně "Sofðu unga ástin min" („Sleep My Little Loved One“) za tklivého přednesu pěvkyně Rannveig Sif Sigurdardóttir. Jde o vpravdě uhrančivé rozloučení s první Turilliho sólovkou, jejíž hodnocení se vedle výše zmíněné lehkosti a nepopiratelné hudební, řemeslné i pěvecké kvality pádně opírá také o nostalgický faktor, který je v mém případě tak mohutný, že nehodlám z naší desítkové škály ukrojit ani jeden jediný bod.
|
