"There´s no word that can describe
the great miracle of life..."
Třetí sólové album Lucy Turilliho znamenalo ukončení tzv. „virtuální odyssey“. Opět se tematicky přesouváme do zcela jiného prostředí, tentokrát opravdu dramaticky odlišnému od předešlých dvou. Zatímco poprvé jsme zažili pro žánr tradiční fantaskní dobrodružství, podruhé se – již méně tradičně - prolétli vesmírem, na albu „The Infinite Wonders Of Creation“ nás Turilli vzal zpátky na zem a rozhodl se apelovat na naší duchovně-ekologickou stránku.
A právě to pro mě znamená nemalý paradox, když lyrickou složku shledávám velmi zajímavou a souzním s ní nejvíce ze všech Turilliho nahrávek (nejen těch sólových), protože texty usazené v realitě s přesahem nevtíravého poselství pro mě budou mít vždy větší smysl, než primitivní pohádky o lásce a cti. Jenže v tomto případě zároveň musím konstatovat, že bych klidně celou eko-agitku velmi rád oželel, jen kdyby byla muzika o kousek lepší. Ano, toto album znamená kvalitativní úpadek a nejslabší příspěvek Turilliovy sólové trilogie. Na druhou stranu se tomu z dnešního pohledu není co divit. Vždyť období kolem poloviny minulé desetiletky zastihlo Turilliho ve značně rozpolcené formě, kdy se mu nedařilo ani s domovskými Rhapsody Of Fire a úplně pozitivně nemůžeme mluvit také o dalším bočním projektu Dreamquest, který možná dokazuje přetlak Lucových vizí, celkově však kvantita stvořeného drtí kvalitu jako tygří tlama krk antilopy.
Nelze přitom říct – jak naznačuje řada reakcí – že by se dané téma nehodilo k power metalu. Jako důkaz poslouží kupříkladu alba brazilské kapely Aquaria, která vzdala hold majestátu přírody se ctí a hlavně hudební nápaditostí. Turillimu ale jakoby závažná problematika – a obdiv k delfínům - opravdu svázala nohy a zabránila mu v dříve tradičním autorském rozletu. Ne že by na albu (na němž tentokrát nefiguruje klávesák Miro, Luca si všechny klapky obstaral sám) chyběly orchestrace nebo honosné sbory v několika silných variacích (viz. třeba hned strhující intro „Secrets Of Forgotten Ages“), skladby však tentokrát nejsou protkány instrumentální vrstevnatostí ani rytmickou měňavostí (o speed nezavadíme ani smykem), dočkáme se pouze několika kytarových sól, přičemž většina kompozic stojí jen a pouze na refrénovém partu. O ty naštěstí nouze není, existuje několik dobrých důvodů ke kochání se vzletnými chorusy písní „Mother Nature“, „Angels Of Winter Dawn“ nebo „Mystic And Divine“, a to hlavně díky výtečné zpěvačce Bridget Fogle, které se tentokrát stala rovnocenným partnerem pro hrdlo Olafa Hayera a společně s ním stvořila několik pozoruhodných duetů. Dohromady je pak dvojice vokalistů největším kladem desky, neboť, jak již bylo naznačeno, instrumentace mnoho obdobně strhujících okamžiků nenabízí, a pokud přijdou, nedokáže je autor rozvést v kýženě atraktivní výsledek.
Jako příklad uvádím song „Pyramids And Stargates“, jehož úvod navnadí soundtrackovými klávesami a orientálními popěvky, které omotávají Olafovy slokové fráze se svůdností rajského hada. Další dění ale upadne do náladové šedi, dokonce i Hayerovy linky se v jednu chvíli zlomí do anti-chytlavého patvaru. Podobné momenty jsou jistě svázány s Lucovou snahou o temné vyznění díla, jež má zdůraznit závažnost lyrických motivů, jenže něco takového přece automaticky nevylučuje zábavní faktor. Na tomto albu se však dočkáme bezradně rozvleklých pasáží silně zavánějících nudou, což nejtrpněji dokládá titulní položka, která ze svých osmi a půl minut dokáže zaujmout zhruba dvacet sekund.
Poslední díl „virtuální odysey“ zkrátka úplně nevyšel. Na druhou stranu opravdu znamená to, co Luca sliboval, tedy značně odlišný zážitek každé jednotlivé ságy. Celá trilogie tak vlastně zůstává jedinečným útvarem, kdy autorovi slouží ke cti, že zůstal u předem avizovaného počtu dílů a nesnažil se jej posléze uměle nastavovat, jak to činí mnozí jiní, kteří ohlásí jistojistý konec a pak se desetkrát vrátí. Z tohoto pohledu najednou působí i dnes hodnocené dílo jako osobitý důkaz Turilliho tehdejšího rozpoložení, z pohledu lyriky pak jde o stále žhavě aktuální téma, kdy je skutečně na pováženou, že uplynulo dalších jedenáct let a lidstvo stále a s nepolevující aktivitou činí vše proto, aby Matku Přírodu (tedy přeneseně sebe) jednou provždy zavraždilo.
|
