První polovina devadesátých let bylo pro Blackieho Lawlesse pravděpodobně nejhorší období jeho života. Měl problémy s návykovými látkami, navíc zemřela jeho matka a on sám se nemohl na hudbu ani podívat. Vyčerpán konceptem „The Crimson Idol“ oznámil konec W.A.S.P. a brzy na to vydal prohlášení, že se zříká i plánované sólové kariéry. Nevyšla mu ani ta filmová, když se s ním nejprve počítalo na roli stroje T1000 pro kasovní trhák „Terminator II.. The Judgement Day“, kterou nakonec dostal Robert Patrick, tehdejší spolukalič Vince Neila z Mötley Crüe. Vyšlo výběrové album „First Blood... Last Cuts“ se dvěma novými skladbami „Sunset And Babylon“ a „Rock And Roll To Death“ a byl najednou konec…
Když se o prázdninách roku 1995 objevila deska „Still Not Black Enough“, byl to takový malý zázrak. „Měla to být moje sólová deska. Ostatně, to už „The Crimson Idol“ taky,“ zmínil v dobovém rozhovoru Lawless. Jenže tentokrát se rozhodl sám, že „Still Not Black Enough“ vyjde pod hlavičkou W.A.S.P. Nebyl už totiž pod křídly žádné velké společnosti, jelikož Capitol/EMI prostě o novou desku W.A.S.P. neměli nejmenší zájem, začala jej hájit nezávislá společnost Raw Power/Castle, do které byl zaháčkován i manažer Iron Maiden a obchodník až na půdu Rod Smallwood. Možná i díky němu „Still Not Black Enough“ spatřilo světlo světa. Lawless si vzal na svá bedra všechny skladatelské povinnosti a možná i díky tomu je stopáž desky vcelku krátká.
Nejprve začal Blackie všechno nahrávat sám. Brzy se připojil bubeník Frankie Banali, která se u W.A.S.P. zapsal výbornou prací na „The Headless Children“ a nakonec přišel ke slovu i kytarista Bob Kulick. Ten už sice stálým členem kapely nebyl, ovšem jeho kytarovými sóly je prodchnuta celá „Still Not Black Enough“. U ní ovšem jako první praští přes uši podivný zvuk kytar už od startujícího riffu titulní skladby, která plní i funkci otvíráku. Nechybí jí majestátnost a členitost „The Crimson Idol“, ovšem právě onen podivný zvuk celé nahrávky jí, stejně jako celou kolekci, vrhá přece jen o trochu níž. To i přesto, že se na „Still Not Black Enough“ najdou opravdu skvostné skladby, které by se neztratily ani na minulé desce, ba co více, některé z nich by byly jejími největší ozdobou.
Pochopitelně, najdou se zde slabší skladby, jako je nevýrazná „Black Forever“ (kupodivu právě na ní bylo vsazeno jako na pilotní singl), neúčelně přisprostlá „I Can`t“ a možná i trochu zbytečná coververze „Somebody To Love“ od Jefferson Airplane, ale pozitiva těžce převažují. On totiž střed celé nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co kdy W.A.S.P. vypustili na trh a to je s přihlédnutím k tomu, jaké věci kapela vypustila v letech 1984 až 1992 skutečně co říct. Trojice skladeb „Scared To Death“, „Goodbye America“ a skvostná balada „Keep Holding On“ má v sobě znovu magickou, pulzující sílu „The Crimson Idol“ a Blackie znovu rozehrává svou hru, kdy si sahá až na dno tvůrčích sil. Možná trochu poleví v „Rock And Roll To Death“ (vyšla už na zmíněné výběrovce „First Blood… Last Cuts“), ovšem další čirá kompoziční exploze přichází s další pomalou „Breathe“, která je sice hodně poučena „Hold On To My Heart“ z minulého alba, ovšem i tak žije svým vlastním životem.
O „Still Not Black Enough“ se dnes dá mluvit jako o desce, která přivedla Blackieho zpět k životu. K tomu muzikantskému pochopitelně, k tomu skutečnému snad. Přestože dobová kritika (ostatně jako u „The Crimson Idol“) z desky zrovna dvakrát nejásala, dnes je jasné, že se i tohle album může zařadit mezi pětici klasických alb z prvního období Lawlessovy kariéry. Možná může na první poslech působit nevýrazně, ale to nic nemění na faktu, že je skutečně natlakované dobrými věcmi, které byly v době svého vydání odsouzeny neprávem a dnes se na ně trestuhodně zapomíná.
„Still Not Black Enough“ tak představuje Lawlesse ve výborné skladatelské kondici, které se mu další dlouhá léta nepodařilo dosáhnout. Naposledy také ukazuje W.A.S.P. jako one man band, protože už o rok později došlo k nečekanému comebacku, když se ke svému parťákovi vrátil kytarista Chris Holmes, kmenovým členem byl jmenován bubeník Stet Howland, který se už nějaký ten rok kolem kapely motal a místo baskytaristy obsadil Mike Duda. Z W.A.S.P. byla najednou zase kapela jak se patří.
|
