Když spolu začali v roce 2009 muzicírovat kytarista Eddy Talpo, klávesák Stefano Tiso a basák Nicolas Manarbin, dalo to tak akorát na přehrávání vypůjčených písní. Když o rok později přibrali do party zpěvačku Annu Giusto a bicmena Antonia Gobbata, vetkli si do názvu pojem Afterlife a pomalu se prokousávali k prvnímu albu. To vyšlo před čtyřmi lety a z jeho pojmenování si pětice z italské Padovy doplnila do názvu pojem „Symphony“. Tahle na první pohled kosmetická změna měla své opodstatnění, protože z větší části naznačuje, čemu se Afterlife Symphony věnují. Aby ta nápověda však byla ještě přesnější, měli by si po vydání loňského alba „Moment Between Lives“ do názvu nějak propašovat i pojem prog.
Jejich temně symfonický a značně melancholický metal totiž není žádnou lacinou jednohubkou pro ty, kteří mají rádi jasně danou strukturu, či zpěvné a nekomplikovaně melodické refrény. Afterlife Symphony si naopak zakládají na tom, že jejich hudba je nekonečně proměnlivá, variabilní a jen těžko uchopitelná či zapamatovatelná. Zmínka o melancholii, která je bezkonkurenčně nejsilnější emocí alba, je však také lehce zavádějící. Pokud už příznivci doomovvě vláčných nálad větří možný přírůstek do zájmové sféry, jsou těsně vedle. Byť Afterlife Symphony jsou velmi atmosféričtí a většinu desky se drží vláčnějšího tempa a nikam nespěchají, přece jen se jejich písněmi táhne hodně silná chuť k životu a jejich hudební neposednost je v podstatě velkou stopkou pro nějaké trvale rozjímavé nálady. A to i přes to, že téma, kterému se na svém koncepčním opusu věnují, tedy vyprávění o reinkarnaci a karmě, průběžně ovlivňované našimi volbami, k určitému hudebnímu filozofování vybízí.
Dominantnou Afterlife Symphony je jednoznačně sytý, proměnlivý a smyslný hlas Anny Giusto, která si vyloženě libuje v neschůdných vokálních linkách, její vokální nespoutanost (byť nejde o žádnou exhibičnost, divočinu nebo teatrálnost) a vyhrocenost občas zavání pocitem, že Anna nevybere zatáčku a sjede hlasem někam mimo, ale postupem času zjistíte, že prostě takhle to má být. Leckdy až nečekaně štípající hrubé riffy i bohaté klávesy mají dostatek prostoru, občas vytažená basa dokáže dát už tak temné muzice ještě temnější rozměr. Nemá cenu vyzdvihovat nějaké konkrétní motivy (a když už budete vyhledávat nějakou ukázku, doporučuji bohatou a překvapivou „Novembre, Pt. 2“, s dobře dávkovanou porcí agresivitz, progresivna a melancholie a ne zcela obvyklou dávkou exhibičnosti v sólovém zpěvu), „Moment Between Lives“ je silná náladovka, stoprocentně funkční jako celek, jejíž momenty na vás v různém náladovém rozpoložení mohou zabrat pokaždé jinak.
Tohle je hozená rukavice těm, kteří tvrdí, že symfometalu s holkama u mikrofonu už bylo habaděj a že se přejedl. Afterlife Symphony na to jdou jinak. Jsou nevtíraví, takže se snadno mohou stát obyčejně nenápadnou kulisou, ale ta kvanta děje, která se na nesnadno prostupné „Moment Between Lives“ odehrávají, si takový přístup nezaslouží. A pochopitelně, na to, abyste mohli říct, že tohle je hodně silná deska, se vám Afterlife Symphony musí zrovna trefit do patřičné nálady.
|
