Podívejme se na to, co jsou tihle Bonafide vůbec zač. Dnes už by se o nich dalo mluvit jako o stálici skandinávské scény, která si svou pozici vydobyla spíše pílí než bůhvíjakými převratnými nápady a dechberoucími alby. Vždyť jen bilance šesti desek za deset let existence je dnes něčím, co se až tak úplně nenosí. Jenže Bonafide jsou houževnatí a svůj rock n`roll založený na základu AC/DC hrají pořád se stejnou urputností, jako když kapelu v roce 2007 zakládali. Tedy zakládali… Z původních členů dnes zbyl už jen frontman Pontus Snibb, který je ale neoblomný a i když se kapele hitprádové úspěchy vždy vyhýbaly, nikdy nepomyslel na to, že by Bonafide mohli někdy skončit. Proč taky. AC/DC se taky k odchodu ze scény nemají.
Jenže Bonafide, ač si to za žádnou cenu nechtějí přiznat, nejsou AC/DC. A to je ten jejich základní problém (stejně jako nekonečně dlouhé řady dalších imitátorů těchto australských legend včetně hvězdných Airbourne). Bonafide totiž odmítají opustit pozici klonu kapely bří Youngů a proto sekají alba jako Baťa cvičky. Není v nich žádná hloubka, jen hrst už dávno slyšených akordů, milionkrát provařených rock n`rollových postupů a textů, které určitě postrádají básnické střevo a jakoukoliv inovaci (za všechny zde můžeme zmínit refrén skladby „Smoke & Fire“ „...smoke and fire, stiff upper lip...“). Když se ale člověk přes tohle všechno dokáže přenést (a jde to líp než u Airbourne), kupodivu dostane vcelku zábavnou desku.
„Flames“ samo o sobě rozhodně není špatné album. Řemeslně je samozřejmě zmáknuté výborně, protože Bonafide se už dávno vyhráli, nejsou na něm ani špatné melodie, přestože jsou zoufale nepůvodní. „Flames“ proto zůstane stále jen lehce nadprůměrnou nahrávkou, ovšem v rámci diskografie kapely určitě nebude tou nejhorší. Ba právě možná naopak. Bonafide možná našli světlo na konci tunelu a i když z nich samozřejmě AC/DC čpí na sto honů, dokáží se (opět na rozdíl od Airbourne) na téhle desce už podívat i jiným směrem. I když nejsilnější skladby jsou jako vystřižené z repertoáru australské legendy a největší hit alba „Bottle Of Jack“ je jasná věc z éry Bona Scotta, jsou zde i věci, které by možná dosud od Bonafide nikdo nečekal.
Nejlépe to dokazuje skladba „Like It Now“, která má odlišnou atmosféru a spíše míří ke garážovým kapelám typu The Hellacopters. Právě tam by mohla být budoucnost Bonafide, protože ze zmíněné skladby je cítit, že i samotná kapela by se chtěla zbavit nálepky klonu AC/DC. V podobném duchu pak jede i „Keep A Safe Distance“, jenž oba aspekty spojuje a najednou Bonafide zní mnohem více svojsky a svěžeji.
Proto může být „Flames“ příslibem do budoucna. Na Bonafide je vidět, že na sobě nepřestávají makat a bude možná zajímavé sledovat jejich další vývoj. Snad jej nezahodí a nesmíří se jen s dávno prošlapanou, ač asi pohodlnější, cestou. Celá švédská rock n`rollová scéna v posledních letech zažívá stagnaci a tak by dobrá alba potřebovala jako sůl. Možná Bonafide po deseti letech existence budou tím želízkem v ohni.
|
