Na britské kapele Bush se dá velice dobře demonstrovat fakt, že je sláva skutečně pomíjivá. Kromě Oasis by člověk na britské kytarové scéně poloviny devadesátých let jen těžko hledat větší kapelu, která následně dokázala prorazit i v Americe, když svou druhou desku „Razorbalde Suitcase“ umístila přímo na samotný vrchol americké hitparády. Pro Bush to nebylo zas nic až tak úplně složitého. Amerika byla jako v horečce po sebevraždě Kurta Cobaina a Bush tehdy také hráli grunge a frontman Gavin Rossdale byl navíc cobainovský typ rozervaného básníka nové generace. Jenže jak hysterie kolem flaneláčů ze Seattlu pominula, hasla i sláva Bush. Navíc Rossdale dával přednost své herecké kariéře a proto po (na poměry kapely) zoufale neúspěšném albu „Golden State“ z roku 2001 přišel konec.
Comeback o deset let později byl možná trochu překvapující, ovšem nepěkné umístění alba „The Sea Of Memories“ v žebříčcích kapele trochu chuť ze znovuobjeveného hraní kazilo. Vypadá to, že hitparádové úspěchy dnes už Bush neřeší, protože dávno ví, že mladí mají už úplně jiné idoly a rocková veřejnost je odepsala spolu s grungem. Ovšem je nutno si přiznat, že na poli alternativního rocku nebo post-grunge, chcete-li, jsou Bush stále kapelou natolik výraznou, že o několik hlav převyšuje všemožnou konkurenci. Důvod je prostý, kapela umí napsat dobrou skladbu, kam se nebojí umístit chytlavý refrén. A co na tom, že je tak popový, že připomíná něco mezi současnými Bon Jovi a Imagine Dragons.
Novinku „Black And White Rainbows“ uvozoval na začátku února singl „Mad Love“ (jenž se stal zároveň otvírákem alba), který nejednoho starého příznivce naplnil optimismem. Skladba totiž ukazuje cestu, která by pro Bush, jenž se postupem let dostali do slepé uličky, mohla být východiskem. Kapela odhodila grungeové okovy a už se ani nepouští do zbytečného experimentování jako v případě desky „The Science Of Things“, která nastartovala jejich pád. „Mad Love“, ač na otvírák nezvykle pomalá věc, je skutečně moderně napsanou hitovkou, která absolutně netěží z devadesátých let a ukazuje, že Bush přece jen krůček vpřed udělali. Navíc má velmi silný refrén, který Rossdale přednáší s citem sobě vlastním. Čekala se tedy kolekce balad? Možná ano, ale taková „Black And White Rainbows“ není.
Není to ovšem ani tvrdá deska. Bush sází i na rychlejší tempa, která věcem jako „Lost In You“ nebo „Sky Turns Day Glo“ vcelku sluší a tím album dělají rozmanitější. Horší je, když kapela začne moc vzpomínat a vytahovat kostlivce ze skříně. Věci typu „Water“ nebo „Dystopia“ pak zní jako moc velká připomínka poloviny devadesátých let, kdy až nepěkně rezonují (tehdy přitažlivé) seattleské disharmonie a „Ray Of Light“ pak zase dá vzpomenout na experimenty s elektronikou, které už dnes působí rovněž nepatřičně.
To ovšem není největší problém tohoto alba. Tím je jeho bezmála hodinová stopáž. Ona je totiž doba, kdy se (v těch zatracených devadesátých) točila bez mrknutí oka hodinová alba, už dávno pryč. Sama o sobě by ta hodina až tolik nevadila, ale spíše je problém ten, že Bush prostě nemají tolik silných skladeb, aby s nimi pokryli celou tu plochu. Pak dochází ke zbytečnému ředění nápadů, kdy zejména na konci alba už kapela prostě nemůže upoutat posluchačovu pozornost.
Co si tedy s „Black And White Rainbows“ počít? Je škoda, že si kapela nedala od desky trochu odstup a a samozřejmě také fakt, že album produkoval sám Rossdale. To totiž může trochu zavánět vlastní nabubřelostí a neochotou přiznat si, že ne všechny nápady, jenž jsou na albu prezentovány, jsou skutečně dobré.
|
