Při vší úctě k historii německé Xandrie, novinkové album „Theater Of Dimension“ potvrdilo to, co minulé album docela výrazně naznačilo. Zpěvačka Dianne van Giersbergen je pro tuhle kapelu něco jako výhra v loterii. Díky jejímu prosvětleně optimistickému vokálu a radosti, která z jejího projevu sálá, jako by se kapela v aktuální formě rozsvítila, uvolnila a dostala chuť nepokrytě dovádět. Co na tom, že to dovádění je stále tak nějak ve vleku prvních alb Nightwish, co na tom, že občas pokukuje po holandských symfonických velmistrech, důležité je, že kapela vyšla ve svých kompozicích Dianě vstříc a výsledkem je úžasná lehkost, díky které ty chutě na symfo-bombastičnost vyznívají velmi přirozeně a celá téměř pětasedmdesátiminutová nálož se dá snadno slupnout jak malina.
Úvodní „Where The Heart is Home“ se ještě drží tradičnějších barev – celkem opatrné kytary, vzdušná melodie, symfonično, opera, výrazné sbory, špetka dramatu a pompy a především křišťálově čistý křehký zpěv, funkční je i pasáž s akustickou kytarou. Tohle vše nijak nevybočuje z obvyklých postupů nejen Xandrie, ale prakticky celého světa symfonického metalu. To následující „Death To The Holy“ nasadí kapele přece jen daleko jedinečnější tvář. Z lehce rozverného motivu, který klouže až kamsi k inspiraci ve folk metalu, se plynule přechází do operních vod, na kterých je asi nejpřitažlivější to, že Diannino poletování ve výškách nezní přehnaně teatrálně a čiší z něj přirozenost. Příkladem toho, jak snadno se Xandrii vpíjí do klasických postupů spontánní radost, může být i harmonická „Forsaken Love“, která sice koketuje s pompézností, ale houpavě melodický refrén zase vychází z úžasné lehkosti. To, že Xandria jako klipovku nasadila skladbu „Call Of Destiny“ nepřekvapí – celkem okatá inspirace u Nightwish, zdivočelé klávesy, chytlavá melodie i díky akčním bicím získaný švih stoprocentně na fanoušky musí zabrat. Fakt, že se Xandrie tentokrát nebojí ani ostřejšího výrazu (se kterým vydatně pomáhá hostující Björn Strid ze Soilwork), předvede v akční „We Are Murderers“ (We All)“, ve které konečně kytary výrazněji kousnou a rytmika zaburácí (byť samozřejmě to nejsou elementy, na kterých by Xandria měla potřebu budovat základy, takže vše se odehrává v mezích zákonů symfometalu). Ani na teatrálnost kapela nezapomene, v sympaticky uduněné „Ship Of Doom“ se rozehraje tanečně poutavé divadlo za živočišného přispění Rosse Thompsona z Van Canto, tolikrát zmiňovaná radost pak vyvrcholí v budovatelsky skočné a optimistické instrumentálce „Célií“.
Jak vidno, barev, které Xandria dokázala smysluplně využít je celkem hodně, i proto má takhle rozsáhlé album šanci na to udržet si posluchačovu pozornost téměř po celou dobu. Možná právě to, že v závěru alba se Xandria obrací mnohem víc k tradičnímu pompéznímu výrazu, způsobí, že už od „Song For Sorrow And Woe“ deska trochu ztrácí švih. Trendu nasadit do finále alba óbr-rozsáhlou kompozici neodolala ani Xandria a i když nehrozí, že byste celou téměř čtvrthodinu byli při proměnlivé titulní skladbě u permanentního vytržení, přece jen se toho děje dost natolik (a tentokrát je u toho Henning Basse z Firewind), aby se lehce ukolíbanou pozornost z předchozích tří skladeb podařilo znovu nakopnout.
Velmi povedené divadlo. Dokonce si troufnu tvrdit, že Xandria s letošním albem a odvahou, se kterou se nebála pustit do své hudby hodně čerstvý vítr, poprvé dokázala zatáhnout za o ždibec delší konec než tradičně konzervativní (nicméně stále silní) Edenbridge. Z „Theater Of Dimension“ sálá radost na všechny strany.
|
