Je jasné, že po třiceti letech na scéně (pochopitelně s obligátní přestávkou, která však v jejich případě nebyla nijak závratně dlouhá) mají House Of Lords na jedné straně zkušeností na rozdávání, na straně druhé i nárok na to dělat si věci po svém bez toho, aby museli soupeřit s bandou mladých nadržených vlčáků. A zhruba o tomhle je jejich jedenácté album „Saint Of The Lost Soul“. Jako by odchod nejmladšího člena kapely basáka Chrise McCarvilla, kterého nahradil Chris Tristram, měl avizovat skutečnost, že se House Of Lords chystají natočit nejusedlejší album v celé své kariéře. Ale žádné obavy, není nutné bezpodmínečně patřit mezi starší a pokročilé, aby vás „Saint Of The Lost Soul“ mohlo chytnout. Melodie, uvolněnost, vyzrálost a rocková pohoda z něj září na všechny strany.
Naprosto zřejmé je i to, že House Of Lords nemají potřebu své příznivce překvapovat, takže jejich jedenácté album do puntíku splňuje vše, na co jsme od téhle už léta kapely zvyklí – melodický hard rock, pokukující po AOR, výrazně zpěvné refrény, šťavnaté melodie, hladivé harmonie, dokonale souznění kláves a kytary, lehoučké riffování, vygradovaná sóla, uvolněná rytmika. A i když těch střednětempých skladeb je o chlup víc než obvykle, House Of Lords nezapomínají ani na svižnější kousky, stejně tak jako na romantické pohupování. Fakt, že House Of Lords jedou podle osvědčených not, nahrává tomu, aby se kandidátem na nejchytlavější moment stalo něco, co se aspoň trochu blíží k hranicím zavedených vzorců – díky tomu u mě vítězí drama zkombinované s krásně klenutou melodií v „Grain Of Sand“ a úvodní ultramelodická „Harlequin“ s bohatým klávesovým vstupem (hledejte za ním Michelle Luppiho), živě nasládlá rockovka s výborným sólem, která do alba snadno vtáhne i příznivce éry kapely z minulého století (a zcela popírá tu teorii o nejusedlejším albu).
Je na vás, jestli konstatování, že House Of Lords ani v nejmenším nepřekvapili a prakticky do puntíku splnili očekávání, berete jako dobrou nebo špatnou zprávu. House Of Lords zlehýnka, bez toho, aby z tohoto procesu koukala nějaká únava, stárnou a jejich aktuální album míří na ty, kteří stárnou s nimi. Ano, je to i tom, že studnice nápadů zjevně není bezedná, nicméně ve prospěch party Jamese Christiana (a jsme zase u těch zmíněných zkušeností) mluví fakt, že s elegancí sobě vlastní umí rozsvítit i tuctovější skladby. Maximální pohoda a příjemné pohlazení po hard rockové dušičce.
|
