To, že kořeny Blue Hour Ghosts vyrůstají od melodeathařů Oblivion 999, nelze z jejich debutového eponymního alba poznat ani v nejmenším. A to i přes to, že tahle šestice z italské Modeny v křížení metalových stylů netrpí zrovna skromností, tahá do své hudby progresivní prvky, klasický metal i alternativní rock a výsledkem je…, no ano, hybrid, nazvaný moderní alternativní metal, cílící (dle nápovědy vydávající firmy, ze které je vybráno jen namátkou) na fanoušky, libující si v prostoru někde mezi Katatonií, Green Carnation, Porcupine Tree, Fates Warning, Anathemou, Metallicou, Muse, Foo Fighters, či Europe. Máte pocit, že by podle tohoto výčtu mělo jít v podstatě o univerzální muziku téměř pro každého příznivce tvrdších tónů nebo o nestravitelný přeplácaný koláč?
Pravda je někde mezi. To, že v jednu chvíli Blue Hour Ghosts zní posmutněle jako podle not Lake Of Tears, za chvíli zpěvák Alessandro Guidi vykreslí až Hetfieldovské zabarvení svých hlasivek a vzápětí do hudby Blue Hour Ghosts prosvitne lehounce melodický motiv jako od R.E.M. (nemluvě o tom, že postupně můžete narazit i na odraz výše zmíněných spolků) ještě neznamená, že jde o nesourodou změť jen tak nazdařbůh naplácaných nápadů, v tomhle směru lze Duchům modré hodiny přiznat šikovnost a kreativitu. Zároveň však je nutno zdůraznit, že tím, že velmi výrazným prvkem jejich tvorby je hudební přemýšlivost, neotřelost a z ní chvílemi plynoucí neuspořádanost, jde prakticky jakákoliv chytlavost stranou, a i když v některých refrénech se Blue Hour Ghosts dokáží vytasit s dobrým melodickým nápadem, jen těžko se vám kterákoliv z devíti skladeb zařízne do závitů natrvalo. Největší bolestí alba je pak zvuk – těžko říct, jestli to byla snaha o to znít co nejvíc současně, či nějaký jiný důvod, co přinutilo kapelu tak často protáhnout zpěv přes mašinky a celkově zabalit celé dění do občas docela protivného nakřáple chrastivého zvukového hávu.
Deska, na které nic není jednoznačné, na což ostatně Blue Hour Ghosts odkazují již svým názvem (fotografové vědí, že modrá hodina je období při svítání a soumraku, kdy není úplné světlo, ani úplná tma). Nic pro ty, kteří mají rádi přehlednost, jasně dané struktury, či chytlavost na první dobrou. Zvláštní na desce je hlavně skutečnost, že se na ní můžou vyřádit hudební badatelé a degustátoři různých příchutí, ale přitom když necháte kolem sebe hudbu Blue Hour Ghosts samovolně plynout, stává se (v převážné většině položek) příjemně nevtíravou kulisou. Jen s tou rádoby moderně znějící mašinkovou modernou kluci zrovna terno neudělali.
|
