Italští Mastercastle vydali svoje šesté album „Wine Of Heaven“, o kterém zpěvačka Giorgia Gueglio tvrdí, že „jde o cestu skrz aroma Nektaru Bohů, o putování mezi meandry mysli, objevování chutě života, osamělosti a utrpení“ . Je na vás, co si pod touhle vpravdě epickou charakteristikou představíte, já bych se s popisem držel trochu víc při zemi a v porovnání s Giorgiou bych si vcelku nezáživně toto album dovolil pasovat jako vcelku standardní album Mastercastle, na kterém kapela na jedné straně dává znát, že už nějaký pátek společného hraní má za sebou (změna na postu bubeníka oproti poslednímu albu toto tvrzení nijak nenarušuje), na druhé straně nemá potřebu pokoušet se o nějaká překvapení či pokusy o vývoj, díky čemuž „Wine Of Heaven“ zní poněkud uspokojeně. Což při té líbivé formě neútočného power metalu, kterou Mastercastle už léta provozují, asi zabere na skalní fanoušky, kteří dostanou od kapely další porci příjemných písniček, jejichž převážná většina by klidně mohla rotovat i v nepříliš odvážném rokovém rádiu, na novice by mohla zabrat asi jen v případě, že by tito hledali příjemnou, nekomplikovanou melodičnost, zpěvnou mazlivost a hudební hebkost.
To nejpřekvapivější, co lze o „Wine Of Heaven“ říci, je statistický fakt, že poprvé ve své historii si Mastercastle dali více než dvouletou pauzu mezi dvěma nahrávkami. Trošku silnější využití kláves (a snad i špetičky elektroniky) se nijak nevymyká z předchozích postupů, Giorgia stále zpívá svým pohodovým stylem sympatické žáby od vedle, Pier Gionella rád předvede, že na kytaru umí, nicméně nemá potřebu u svých sól práskat nějaké zběsilé prstolamy, rytmika spolehlivě šlape a občas klouže až do tanečního rytmu a melodie snadno padají do uší. A jinak jedou Mastercastle jako podle nějakého univerzálního seznamu, který je potřeba mít na konci odfajfkovaný – pár víceméně romantických rychlovek, jedna akční záležitost, jedno zakoketování s baladou, jedna instrumentálka a jedna coververze. A v podstatě až do okamžiku, než Mastercastle sáhnou po tvorbě Yngwieho Malmsteena, není potřeba tahat na světlo nějaké vážnější připomínky – jistě, nejede se na nějaké vzrušující vlně, ale to u Mastercastle není nic překvapivého. Škoda je, že Malmsteenovu „Making Love“, tedy skladbu z doby, kdy se na Malmsteenově tvorbě dalo najít spoustu pozitiv, přetavili Mastercastle téměř až do té plytce nezáživné formy, kterou se Malmsteen prezentuje v současnosti.
Mastercastle nikdy nebyli těmi, kdo by měl potřebu razit cestu, vždycky patřili spíš do jakéhosi spolehlivého středu. Tak to (bez jakéhokoliv překvapení, alespoň co se vlastní tvorby týká) zůstává i na „Wine Of Heaven“. Zase pár melodií, které nebudete mít problém si pohvizdovat, ale žádná taková, která by vás srazila na kolena. Prostě u Mastercastle vládne uspokojená pohoda.
|
