„Bude to tedy punk rock?“ „Ano, jasně, punk rock.“ Tak končil rozhovor s kapelou Junkyard v možná jediném interview pro Metal Hammer v roce 1991, krátce po vydání druhé desky „Sixes, Sevens And Nines“, kde se redaktor ptal zpěváka Davida Roache na budoucí směřování jeho kapely. Jenže nenásledoval žádný punk rock, ale vyhazov od Geffen za špatné prodeje zmíněné druhé desky a brzy potom i rozpad. Naděje, že by se Junkyard mohli stát novými Guns N`Roses, o což se snažili na eponymním debutu z roku 1989 brzy vzaly za své. Pohlaváři z Geffen, poté, co debut vystoupal na jen na 105. příčku americké hitparády, už byli obezřetní a po roce 1991 pro ně Junkyard představovali jen položku na odpis.
Kapela to pak rozdýchávala celá devadesátá léta a když se pak pokusila o comeback v roce 2000 s deskou „Shut Up – We`re Trying To Practice!“, bylo už to jedno i jejich dávným příznivcům. Další jejich aktivity byly už tristní. Přestože kapela neustále mlela o novém materiálu, dostává se k němu až teď. Z původní sestavy, která byla k vidění v klasickém klipu „Hollywood“ z debutu, je v ní činný jen Roach a bubeník Patrick Muzingo, s tím, že končicí nejlepší éru kapely si pamatuje ještě basista Todd Muscat. Junkyard, zeštíhlení na čtveřici (původní kytarista Chris Gates údajně není stálým členem kapely), se nechystají s obměnou sestavy na klíčovém kytarovém postu na nějaké stylové veletoče, přestože jejich novinka „High Water“ přináší pár malých překvapení.
Nutno říci, že „High Water“ teleportuje Junkyard zpět v čase, na onen přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy největší kapelou světa byly Guns N`Roses a v klubech na mnoha místech Ameriky hrály zástupy kapel, snící o podobné kariéře, která se povedla pětici losangeleských floutků. Kdo si dnes ještě vzpomene na jména jako Roxx Gang, Kill City Dragons, Asphalt Ballet, Star Collector, Wild Boyz, KingOfTheHill nebo… Junkyard? Ano, parta kolem Davida Roache měla víc muzikantského umu a taky víc toho pověstného štěstí, ovšem nebylo jí to moc platné. Možná, že ještě dnes nepřestává doufat, ale až po uši vězí v už opravdu zastaralé muzice.
Přitom nápady nemá špatné a Roach je stále velice dobrý zpěvák. Jako za dvě stěžejní skladby kolekce „High Water“ se tak dá jmenovat singlová „Faded“, která se objevila už v roce 2015 a pak ještě hitovými ambicemi prodchutná „Hell Or High Water“. Obě skladby určitě patří k tomu lepšímu, co kdy Junkyard natočili. Dokonce obě skladby nepůsobí nijak zastarale, jako některé další, například „Cut From The Some Cloth“ či „W.F.L.W.F.“, kde se už zub času projevuje mnohem nemilosrdněji. Zejména druhá jmenovaná by těžko uspěla v době, kdy podobná hudba byla in, natož dnes…
Co „High Water“ lze také přičíst k dobru je to, že deska působí pestrým dojmem, někdy až na hranici rozháranosti, protože Junkyard se pouštějí i do jiných odvětví, než je řízný dirty street rock. Když za to vezmou pořádně od podlahy, jako v úvodní „Walk Away“, kde jsou znát jejich punkové kořeny, je to k dobru věci. Skladba příjemně odsýpá a kapela jako kdyby v tu chvíli měla skutečně co říct. Mnohem horší je to pak, když Junkyard začnou pošilhávat po country, jako vystřižené z dob Konfederace. Proto jsou „Don`t Give A Damn“ a „Wallet“ až nepochopitelnými úlety celé desky, které kapelu vrhají do mnohem méně důvěryhodného světla.
Ovšem nakonec pozitiva převažují a Junkyard přece jen mohou být bráni za solidní kapelu. Spokojeni by mohli být i staří příznivci (zbyli-li nějací), protože „High Water“ konečně navazuje na dvojici desek ze začátku kariéry. A místy se tak potvrzují slova Davida Roache pro Metal Hammer, zmíněná na začátku recenze. Ano, Junkyard jsou punk rock. Slušný punk rock. Ale už mají více než dvacet let zpoždění.
|
