„… A pak sedmou hodinu, sedmého dne, jsem slyšel hrát Joea Perryho...“ Steven Tyler.
Příběh pravděpodobně nejslavnější a nejprodávanější americké kapely všech dob, který začal před více než padesáti lety, se už možná chýlí ke konci, ovšem i tak se psal naprosto fascinujícím písmem, na jehož začátku byla posedlost dvou teenagerů, kterým učarovalo probouzející se rock n`rollové hnutí, jemuž vládli The Rolling Stones. Ti se tehdy v polovině šedesátých let valili na Ameriku a v patnácti letech doslova učarovali mladému Stevenu Tylerovi. Ten se okamžitě rozhodl, že tohle je smysl jeho života, přesně to, co chce v budoucnu dělat. Podobně „postiženým“ byl i o rok mladší Joe Perry, který už v té době pošilhával po kytaře a po vzoru svých bluesových idolů zkoušel, co všechno jeho struny (a nervy jeho rodičů) vydrží. V té době tihle dva o sobě ještě nevěděli. Tyler pocházel z New Yorku, Perry byl z Messachussets, ovšem nitky se už začínaly sbíhat.
Tyler se šedesátými lety protloukal se svou kapelou Strangeours, kterou později přejmenoval na Chain Reaction a kam nakonec angažoval bubeníka Joeye Kramera a svého kamaráda, kytaristu Raye Tabana. Perry zase měl už svou vlastní kapelu, které říkal Jam Band (nebo také Joe Perry`s Jam Band), kde s ním působil basista Tom Hamilton a chlápek, říkající si Pudge Scott, co hrával na bicí. V roce 1970 to pak přišlo. Jak blesk z čistého nebe, když se Chain Reaction a Jam Band potkali na společného koncertě. „Celý život jsem hledal své mutanské dvojče. Chtěl jsem bratra. Nestál jsem o to hrát v další kapele bez souputníka,“ vzpomínal na úplné začátky Aerosmith Tyler. Návdavkem dává do placu historku, jak s otevřenou hubou zíral, kterak Perry na pódiu předvádí „Train Kept-A-Rollin`“ od Yardbirds a přitom má precizně zmáknuté pohyby Keitha Richardse. „Bylo to doslova radioaktivní,“ vzpomíná. Netrvalo to dlouho a obě kapely – Chain Reaction a Jam Band – splynuly v jednu, která si jako svůj tábor zvolila Boston. Problémy s názvem, kdy se jednu dobu dokonce jmenovala The Hookers (Děvky) nakonec chlapci vyřešili šalamounsky, když si do vínku dali mnohem univerzálnější Aerosmith. Název jako hrom!
Dnes to možná vypadá jako pohádka a když tak člověk pročítá Tylerovy vzpomínky na tu dobu, řekl by si, jak idylické tenkrát všechno bylo. Chyba lávky, kapela byla bez peněz, brala za vděk hraním po hospodách a nakonec se musela rozloučit s kytaristou Tabanem, kterého už v roce 1971 nahradil teprve devatenáctiletý Brad Whitford. A legenda byla rázem pohromadě. Aerosmith si díky neúnavnému hraní přece jen získávali jméno u tehdejší mládeže na východním pobřeží, protože představovali rock n`rollovou partu, která jim dávala to, co dosud jen slyšeli z rádií. Navíc přirozený komediantský Tylerův talent a Perryho ležérní rock n`rollová hra už začínala kapele získávat publicitu. V roce 1972 už bylo jasné, že smlouva od vydavatelské firmy na sebe nenechá dlouho čekat. Konec léta téhož roku bylo jasno a Aerosmith měli v kapse kontrakt s labelem Columbia.
Ti chtěli jediné, aby kapela přenesla svůj koncertní entuziasmus do drážek desky. Právě proto také debutové album, které bylo vydané 5. ledna 1973 obsahuje skladby, které byly zmáknuté desítkami koncertů a některé z nich principál Tyler piloval už od dob Chain Reaction. Není proto náhodou, že většina předkládaného materiálu je pouze jeho autorským dílem, pouze jedinkrát (ve skladbě „Movin` Out“) dojde na spolupráci, v budoucnu tak slavnou, s Joem Perrym. Ovšem i když tentokrát držel otěže ještě vlastně jen Tyler, může se bezejmenný debut pochlubit na začínající kapelu nebývale silným materiálem. On už otvírák „Make It“ v sobě má, kromě zručné instrumentace, třaskavou nálož energie, která kapelu už v zárodku odlišuje od jejich souputníků.
Dnes je víceméně každému známé, že debut stojí zejména na (teď už) slavné baladě „Dream On“, na kterou ale kapela v době vydání desky zrovna nesázela a spíše se věnovala ostřejším věcem, jako je zmíněná „Make It“, následující „Somebody“, o generaci mladšími výrostky z Los Angeles Guns N`Roses proslavená „Mama Kin“ (s výbornými dechy hostujícího Davida Woodforda) a závěrečná coververze rhythm n`bluesového standardu z roku 1963 „Walkin` The Dog“ od Rufuse Thomase. Právě v těch věcech je už cítit zárodek toho, čím v příštích letech kapela dobude Ameriku a celý svět. Debut ještě nepatřil k těm, které budou kariéru Aerosmith určovat dál a i Tylerův projev ještě není tak charismatický jako v budoucnu (ječení na konci „Dream On“ ale už vše předznamenává). V té době byli Aerosmith spíše bráni jako následovníci, než ti, kteří budou v budoucnu ukazovat cestu. Jejich první deska je přímočarým debutem, který sázel především na energii a na to, aby skladby pak co nejlépe zněly na koncertech.
Hitové zárodky byly zapuštěny, ovšem tenkrát to ještě nikdo tak nevnímal. Aerosmith byli v roce 1973 zatím ještě jedni z mnoha, ale kolečka jejich slávy se začínala už pomalu roztáčet. Kapelu brzy předcházela pověst výborné koncertní kapely, která sice ještě působí v pozici předskokanů, ale ze které už mají hlavní hvězdy respekt, protože nejednou je svou show doslova smetla z pódia. „Prvním důkazem toho, že jednou fakt prorazíme,“ popisuje začátky Tyler, „bylo, že jsme začali na svou stranu strhávat publikum Mott The Hoople. Lidi skákali přes zábradlí, lezli na pódium, sápali se po nás. To bylo v Detroitu. To by definitivní zlom.“
|
