Kde nic není, ani hezká holka nezabere. Zhruba tak by se dal shrnout obsah šestiskladbového EP „I Can Hope“, se kterým se vloni představili Void Inn. Nejzajímavější na nich je asi fakt, že, ačkoliv kapela byla založena před šesti lety v Los Angeles, v současné době se o slovo hlásí ze Srbska. Důvod je prostý, zpěvačka Jelena Vujanovic a kytarista Sinisa Pejovic se potkali při studiích v hollywoodském Musicians Institute a už tak nějak zůstali při společném muzicírování i po návratu do rodné vlasti. Společnou řeč našli v temném alternativním hard rocku a v inspiracích u Alice In Chains, Black Sabbath, Type O Negative a dalších.
Co z toho, když z těchto inspirací neroste Void Inn pod rukama nic, co by si člověk mohl s chutí zapamatovat? Jasně, afektovaný vokál Jeleny si člověk zapamatuje, ale nejspíš hlavně kvůli její hysterii, než kvůli čemukoliv jinému. Jasně, psychedelie, která občas z hudby Void Inn vykoukne, za uši sice zatahá, ale spíš kvůli tomu, že zní docela otravně, než kvůli čemukoliv jinému. Syrovost, která je někdy až hmatatelná, je jediný pocit, který z alba občas smysluplně vykoukne, ovšem její životnost je vysloveně jepičí. Riffová nápaditost, když už zableskne, tak strašně rychle vyčichne. Z té šestice skladeb snad jen oprásklostí Iggyho Popa nasáklá „Ain´t My Reality“ by se mohla ucházet o přežití, nicméně fakt, že to všechno zní tak nějak nuceně, tuhle snahu taky celkem rychle utlumí. Přičtete-li k tomu fakt, že Void Inn i zvukově chtějí co nejvíc zapadnout do špinavého rocku, je jasné, že tahle nahrávka moc místa na slunci nezíská.
Chtít navázat na Black Sabbath je ořech sám o sobě, ale pokud vám atmosféra zběsile uniká mezi prsty a vaše tvorba nemá hloubku ani tvar, tak je to úkol v podstatě nemožný. Nohy v blátě, bída s nouzí.
|
