Je tomu rok a půl, co jsem při poslechu debutového EP „In Your Skin“ mládežnic Doll Skin z Arizony tvrdil, že by tahle kapela jednou mohla být pecka. Nyní, když holky přišly s albem „Manic Pixie Dream Girl“, si to troufnu prohlásit znovu a navíc dodávám, že k tomu mají zas o kousek blíž. Důvodem je to, že z jejich hard rock–pop-punku leze ohromná energie, chytlavost a radost. To, že za partou holek, sotva odrostlých pubertě, stojí basák Megadeth David Ellefson, je samozřejmě nezbytné zmínit (zatím) při každé debatě o téhle kapele, protože na tu živočišnost, nadhled a profesionalitu, která je z nahrávky cítit, by Doll Skin ve svém věku a bez silného zázemí asi jen těžko mohly dosáhnout samy, ale berme toto spojení jako důkaz toho, že odvážnému štěstí přeje. No, a když k tomu štěstí doplníte i hodně silný materiál, musí to dopadnout velmi, velmi dobře.
Třeba tak jako úvodní živočišná „Shut Up (You Miss Me)“, která představuje ideální startovní parketu. Právě tady je výše zmíněná prolínající se škatulka dokonale zachycená – z refrénu leze až tanečně vzdušná melodická lehkost, rockově stadionová halekačkovost i pubertální páskovitost, jednoduše řečeno nespoutaná, snadno uvěřitelná a nakažlivá radost. Je pochopitelné, že k tomuhle základu se Doll Skin na albu často vrací, v následující „Daughter“ k němu přiloží trochu víc ostrosti, oprásklosti a šikovné kytarové sólo, v „Rock Killa“ pak k hopsavé chytlavosti přihodí ždibec punkové syrovosti a kooperace divokého sólového zpěvu a sborových partů je velmi šťavnatá. Troufnu si tvrdit, že kdyby se holky držely jen tohoto mustru (což se však neděje), dokázaly by celé album v pohodě utáhnout. Ne že by Doll Skin neslušelo, když ztratí svojí hudební břitkost, nicméně faktem zůstává, že tam, kde uberou na tempu i nasazení, začínají malinko padat do davu. Ale nezapadnou, asi nejlepším důkazem budiž závěrečný cajdáček „Univited“ jediná věc, sázející vyloženě na pocity. A kupodivu, největší trumf Doll Skin vytáhnou, když do své živelné přímočarosti, kterou jsou schopny vytřískat nejedno okno, propašují trochu rafinovanosti a jedu, a z toho všeho divočení pak vykoukne chytře pulzující šlapavka „Baby`s Breath“.
Je skvělé, když se vám podaří atmosféru desky plně zobrazit jejím obalem, tak jako na „Manic Pixie Dream Girl“. Ten mix revoltující nadrzlosti, pubertální páskovitosti, hravosti, říznutý holčičkovskou růžovou barvou je naprosto vystihující. Holkám to prostě šlape a tahle deska – bum, bum, prásk- baví.
|
