O Serious Black se někdy mluví jako o all-star projektu, ale přiznejme si, známých jmen zde zase tolik není, těch opravdu slavných už vůbec ne. Že se zde pohybuje bývalý bicmen Rhapsody Alex Holzwarth a kytarista Bob Katsionis zase tolik neznamená a největší osobnost spojená se Serious Black, Roland Grapow, už v této partě nefiguruje. Ale i kdyby se v seznamu hudebníků skvěly ty největší metalové hvězdy, stejně bude vždy nejdůležitější samotná hudba. A je pravda, že v tomto ohledu mezinárodní sestava Serious Black (včetně našince Jana Vacíka) neselhává, naopak dokáže stabilně přicházet s muzikou značné kvality, novinku a v pořadí třetí studiovku s titulem „Magic“ nevyjímaje.
Pánové na ní nabízejí koncepční příběh, který se točí kolem čarodějnice z Caldwellu a jakéhosi Mr. Nightmist, nenaplněné lásce, smutku, odplatě. Příběh je tedy smrtelně vážný, skladba „Serious Black Magic“ např. pojednává o magii zneužívané dětmi, hudba je však ve většině momentů náladově pozitivní, veselá a lehká jako jarní vánek. Zkrátka tohle autoři malinko nezvládli, je proto lepší se oprostit od textové složky a nechat se volně unášet pocity, jež navozují samotné tóny.
V takovém případě už můžeme novinku „Magic“ (víceméně) jenom chválit, počínaje úvodní položkou „Binary Magic“ (ano, slůvko „magic“ zde uslyšíme opravdu mnohokrát) se totiž rozehraje velmi hravá hudební partie s řadou parádních okamžiků v čele se vzdušně nadýchanými refrény (s několika pověstnými výjimkami, mezi které patří např. kusy "Burn! Witches Burn!" nebo "Serious Black Magic"). Ústřední část první písně takovým pokladem je, ve skladbě dále baví krátké, ale zcela funkční sólo (neboli další element, který jde skladatelům skvěle od ruky), rychlé tempo nebo i progresivně laděné kytary, jež sem tam problesknou také v dalších písních, a vždy se jedná o nenásilně dávkované zpestření skladeb, které nejde na úkor jejich celkové pohody a zpěvnosti. Ona zpěvnost je ve hře Serious Black vůbec zásadním pojmem, vokální linky výtečného Urbana Breeda přímo zvou k aktivní účasti a ve své svobodomyslnosti tak nějak automaticky pozvedají náladu směrem ke slunečním paprskům.
S tím úzce souvisí i jemný žánrový přesah, jenž se od power metalu napíná – krom zmíněného progu – také k hard rocku (asociační podobnost s Pretty Maids je i díky Breedovi nejednou velmi silná), AOR (viz refrény) nebo symfometalu ala Nightwish, který zaslechneme zejména v úvodu položky "Mr. Nighmist", jíž lze zároveň pasovat na jeden z vrcholných momentů nahrávky. K těm dalším (krom zmíněné úvodní kompozice) můžeme řadit rychlík „The Witch Of Caldwell Town“, vrstevnatý kus „Skeletons On Parade“ s výživným sólem nebo Vacíkův povedený příspěvek „True Love Is Blind“. Do vyšší skladatelské ligy ale patří většina písní, jediným songem, který výrazněji ztrácí dech, je až příliš obyčejný štych „Just Kill Me“. Sporně působí také ticho, které se rozprostře po několika minutách opusu „One Final Song“ (který má jinak nejblíže k muzikálové naraci a mohl být cestou, jak vyprávět koncepční story), takže z avizovaných osmi a půl minut nakonec hraje zhruba polovina. Nebylo by ale na místě uzavírat tuto recenzi výčtem méně zdařilých okamžiků, album „Magic“ se totiž povedlo a jako takové zaslouží jasné doporučení.
|
