I když předchozí deska „The Mindsweep“ se setkala spíše s protichůdnými reakcemi, nenaznačila nic, co by hovořilo o krizi uvnitř této ceněné britské čtveřice. Enter Shikari se na ní sice zase o trochu vzdálili svým divokým kořenům a své pravděpodobně nejznámnější desce, debutu „Take To The Skies“, ale spojnice zde byly ještě dost slyšitelné. A tehdejší výrok, že v budoucnu budou více tanečnější než kytaroví, se bral s rezervou. Ovšem chyba lávky. Na „The Mindsweep“ to sice ještě cítit nebylo, ale autor tohoto výroku (ať už to byl z této čtveřice kdokoliv), věděl, o čem mluví. Novinka je totiž přesně na tom postavená.
Enter Shikari už dnes nejsou neurvalou, tvrdou partou, kterou byli v době ohraničené deskami „Take To The Skies“ a „A Flash Flood Of Colour“, kdy místy dokonce pošilhávali po nu-metalu a metalcoru. To už je dnes prakticky minulostí. Enter Shikari se nikdy netajili tím, že měli slabost pro desky Linkin Park a to na novince „The Spark“ jen potvrzují. Ten příklon ke komerci je totiž na „The Spark“ více než zřejmý. Není to sice podobný skok, jako udělali Linkin Park na letošní „One More Light“, kterou jim příznivci omlátili o hlavu, ale přece jen mezi novinkou a debutem „Take To The Skies“ je rozdíl obrovský. Teď jsou totiž Enter Shikari tanečnější, mnohem méně kytaroví a mnohem méně agresivní, než tomu bylo v minulosti.
Sice ještě v úvodní dvojici „The Sights“ a „Live Outside“ to zachřestí starší tvorbou, když se zpěvák Rou Reynolds utrhne ze řetězu a pořádně od plic zařve, ovšem od „Take My Country Back“ (jedna z nejrozjuchanějších a tím pádem nejhorších věcí na desce) se sází mnohem více na elektroniku a kytary posluchač vnímá jen tak pocitově. Naštěstí ale Enter Shikari neztratili soudnost a nervou celý materiál přes koleno. Navíc nebude asi nikdo, kdo by mohl tvrdit, že je „The Spark“ složená z vyloženě blbých skladeb. Není, na to jsou tihle Britové moc zruční skladatelé. Jen ta forma, kterou to podávají, se postupem doby mění. Ovšem nedá se říct, že úplně k lepšímu.
„The Spark“ se v současné diskografii Enter Shikari bude jistojistě držet na chvostu. Dobré momenty tady jsou. K nim určitě patří zmíněná dvojice úvodních skladeb, svižná „The Revolt Of The Atoms“ a závěrečná (když nepočítáme outro „The Embers“) „The Ode To Lost Jigsaw Pieces“, která nepostrádá patřičnou atmosféru a Reynolds v ní ukazuje, co všechno chybělo projevu dnes už bohužel zesnulého Chestera Benningtona na poslední desce Linkin Park. Jenže v jiných místech je to s Enter Shikari horší. „Airfield“ nebo „Rabble Rouser“ jsou jen bezzubé kompozice, ze kterých je cítit, že kapela chce za každou cenu uniknout své staré tváři a vrcholem nevkusu je pak vyložená vykrádačka současných popových postupů „Undercover Agents“. V tu chvíli má člověk sto chutí nad touto partou zlomit hůl.
To sice nakonec není nutné, i když rozhodně se nedá říct, že by se „The Spark“ vyloženě povedla. Možná bude pro kapelu představovat nový začátek, možná nakonec samotní muzikanti uznají, že tahle deska není určitě jedna z jejich nejlepších. Je to prostě jen takový průměr. Nic víc, ale naštěstí ani nic míň.
|
