Jeden by řekl, že požár Říma z kraje našeho letopočtu (a vůbec všechny ty dějinné události na území dnešní Itálie na přelomu letopočtů) mohly být docela pohodové a optimistické záležitosti. Tedy alespoň soudě podle hudebního výrazu, který jim přisoudili Italové Imperivm na svém druhém albu „Rome Burns“. To je takovou specifickou power metalovou směsicí, které občas zakřepčí na zábavovém parketě, občas vykrouží velmi svůdnou a chytrou melodii, občas se nepokrytě ohlíží po rozjuchanosti Freedom Call a občas se snaží těžit z výpravnosti zmíněných reálií. Už z tohoto výčtu asi bude patrné, že dát jednotný směr všem těmhle pramínkům, tak aby se o albu „Rome Burns“ mluvilo v superlativech, by chtělo umění hodné mistrů. No, k tomu Imperivm zatím ještě nějaký ten krok schází, což ale neznamená, že by se na „Rome Burns“ nenašlo pár háčků, které melodikům příjemně zakroutí ušima.
Je sice potřeba u toho překonat občas až neskutečně průhlednou zpívánkovitost a naivnost některých skladeb, ve které najednou i zvuk Imperivm zní poměrně měkce a opatrně (což hodně násobí sladce umírněné klávesy), ve které hlas Spartaca Thraciuse (ano, kapela svoji lásku k vlastní historii dává najevo i stylovými přezdívkami) padá do jakési mělké bezbrannosti a jen si tak neškodně poletuje v pozitivních melodiích. Na druhé straně nejen Spartacus umí svůj projev značně zdramatizovat a přitvrdit, což ve spojení s bohatší dějovou linií působí hodně chytlavě a přidají-li se k tomu sytě znějící sbory a špetka výpravnosti, je vidět, že Imperivm mají na čem stavět. To, že těch ultrapozitivních průhledných momentů je na desce víc, však nasvědčuje tomu, že jejich hlavní sféra zájmu bude mít blíž spíš k té měkké a líbivé linii.
Z tohoto pohledu se jako ideální příklad tvorby Imperivm jeví skladby „Behind The Alp“ a „Thus Always Tu Tyrans“. Ta první nabídne nejprve docela třaskavou srážku měkoučkých kláves s dynamicky dunivou rytmikou a akčními kytarami, následně zajímavou gradaci hrubnoucího Spartakova výrazu, vrcholící v adrenalinovém refrénovém dialogu sborů a sólového zpěvu, ta druhá ze stratoklávesového úvodu vyprskne do natlakovaného melodického kvapíku, přibroušený hlas Spartaca zní velmi přitažlivě a ultramelodický refrén má nezpochybnitelný drajv a chytlavost, kterým nelze nic vytknout. Jenže zkuste, jak „Domus Area“ se zvolněním ztratí sílu, jak vlažně a obyčejně (nejen s ohledem na téma, které zpracovává) funguje „Fire And Flames“, jak svojí jalovostí unaví „The Final War“ (přitom její úvod není vůbec špatný), jak univerzálně cajdáčkově působí balada „No Wife No Queen“, nemluvě o svérazné Spartacově jihoevropské angličtině.
Nekomplikovaný, převážně pozitivní power-heavy metal, ve kterém Imperivm těží z tradiční italské zpěvnosti a který by měl zaujmout ty, kteří mají rádi až neškodné tralala zpěváčkování, stejně jako ty, kterým víc voní dravější projev. Pochopitelně, největším problémem je fakt, že těmto dvěma táborům asi nezavoní stejné skladby, „Rome Burns“ je díky tomu poměrně rozkolísaná deska a její téma nedostatečně využité.
|
