Ať už se podíváte na bandzone či facebookové stránky kolínské kapely Sectesy, na obou jsou k nalezení svébytné hlášky, které pobaví poetickou košatostí a hlavně nadhledem, jenž je vždy dobrým znamením. Tuto slovní ekvilibristiku má na svědomí David Krédl alias Dejvy, který založením party Sectesy v roce 2011 zhmotnil představy o čistě old-schoolovém deathovém spolku, jenž bude s pokorným vzhlížením k (především) devadesátkovým legendám vytvářit vlastní umrlčí tóny. Debut „The Shreds Of Oblivion“ tak vyšel před třemi lety a letos spatřila tmu podzemí druhá studiovka s titulem „In The Secretion Of Upcoming Days“.
Je moc dobře, že Dejvyho osobitost nezůstává pouze v rovině slovních hrátek a je okamžitě rozpoznatelná i v samotné hudbě. V ní totiž figuruje element, který odlišuje kolínskou smečku od většiny stylových souputníků a dodává jí punc specifické jedinečnosti. Řeč je o kytarových melodiích, které se jako divoké trny prodírají instrumentální hmotou všech písní, přičemž jednak zajímavým způsobem vytvářejí protipól deathové tonáži, jednak ji zvýrazňují a omotávají tklivým melancholickým aksamitem. Tato strategie mi vzdáleně připomněla tvorbu švédských Hypocrisy, kolínští se však do pocitové těžby pouštějí ještě mohutněji, a to až do té míry, že málem zavalují sami sebe. Časem je totiž snaha narvat melodramatické a občas i dosti podobné kytarové vyhrávky téměř všude kontraproduktivní a ve výsledku ubírající značnou část z původní přitažlivosti.
Z toho důvodu lépe vyznívá úvodní část desky, kdy ještě daná taktika není tolik oposlouchaná, navíc je přítomna skladatelská nápaditost, nejednou přesahující deathovou kolonku. Už ve druhém songu „Putrid Inflamnation“ kupříkladu vytryskne uhrančivá thrashová palba, která dodá celé skladbě velmi chytlavý odstín. Ostré riffové políčky nasekají také pasáže navazující položky „Spontaneous Internal Combustion“, zábavu navíc zdůrazní úsečný goreový murmur. Kus „Possessed By Passion“ oproti tomu rozparádí silně nakažlivé crossoverové kytary, stejně jako zvonivá sólová část.
Nejsilnější dávka melodických nuancí zavibruje v „The Teatre Of Torture“, a to opět v sólovém partu, který tak tvoří protipól blast beatově naklepanému okolí písně. V takových momentech jsou mimochodem kolínští více tuctoví, až člověk napadá kacířská myšlenka, zdali by pánové měli daný stylový prvek vůbec používat, daleko upřímněji totiž vyznívají v nadžánrových výletech a hlavně v oné inklinaci k hořkosladce vtahující melancholii. Z tohoto důvodu nefunguje ani povrchně jednoznačný a správné pocity nevyvolávající motiv na obalu (jakkoli je jinak výtvarně povedený). Pokud by se všechny hudební elementy podařilo dramaturgicky správně smíchat, mohli bychom - třeba už příště - mít čest s opravdu výjimečnou nahrávkou. Potenciál k něčemu takovému v kolínských hudebnících zcela jistě dřímá.
|
