Tak se zdá, že vývoj Samael už byl dokonán, kapela se pohodlně usadila ve svém výrazu a stylových veletočů, jaký svého času předvedlo zlomové album „Passage“, se už nedočkáme. Proč taky… Pečlivě cizelovaná tvář nese na sobě dlouhá léta práce, navíc Samael jsou dnes ve věu, kdy se nějaké velké změny už nenosí. Proto může být jejich novinka „Hegemony“ méně působivá. Někdo by mohl namítnout něco ve smyslu přežvykování a recyklace starých nápadů a postupů, jiný zase může mluvit o specifickém stylu, který Samael vedou každou deskou k dokonalosti. A věřte tomu, že oba dva názory, ať jsou si jakkoliv protiřečící, budou pravdivé.
Dvacet let Samael svým posluchačům servírují specifický koktejl tvrdých (dalo by se říct až blackmetalových) kytar, chladné elektroniky a všemožných efektů, až jejich hudba může klidně působit jako soundtrack k nějakému katastrofickému hollywoodskému trháku. Poprvé to předvedli na desce „Passage“, kde odvrhli své čistě satanské a blackmetalové kořeny, aby pak dostoupili vrcholu na svém nejpřístupnějším díle „Reign Of Light“, kde z nich byla už skoro rocková kapela, která se vznáší v meziplanetárním prostoru a elegantně krouží kolem hvězd. Vesmírný rock? V podstatě ano… Možná, že už to tenkrát bylo na tyhle Švýcary moc a své evoluce se sami zalekli, ale následující „Solar Soul“ představovalo z části návrat ke starým pořádkům, kde tvrdost hraje jednu z nejdůležitějších rolí. Tenkrát to byl ale zároveň také okamžik, kterým tahle čtveřice definovala svou budoucí tvorbu.
Novinka „Hegemony“ proto nemůže být nijak zvlášť překvapivá. Hned od pochodového úvodu titulní skladby se rozpoutává riffová smršť na pevném elektronickém podkladu. Úlohy obou tahounů, čili zpěváka a kytaristy Vorpha a klávesisty a programátora Xyho jsou pečlivě vyváženy, takže spolu zase míchají ten čistý stylový koktejl, působící jako těžký monolit. Samael sice ukáží na novince, že stále ještě v sobě mají tu svébytnou hitovost desek „Eternal“ a „Reign Of Light“, o čemž přesvědčí ve skladbách jako „Red Planet“ či „Samael“, ovšem více sázejí spíše na agresivitu a tvrdost. Proto jsou tu neprostupné kousky typu „Black Supremacy“ nebo „Dictate Of Transparency“ (zde míněno hlavně sloková pasáž), které jako kdyby udávaly tón dnešní tvorbě této kapely. Kapitolou sama pro sebe je pak závěrečná (pokud nepočítáme bonusovou "Storm Of Fire") coververze klasiky od The Beatles „Helter Skelter“, které Samael dali až pekelně přitažlivé charisma, kde naopak Vorph používá nejbrutálnější vokál z celé kolekce. Samotný Xy navíc pak skladbě dal čarokrásné aranže v refrénu. Naprosto úchvatný závěr alba…
Samael s „Hegemony“ nezklamou. Není to rozhodně chudičká kolekce, jak zaznělo několik hlasů. Není to sice ani taková bomba, jako byly obě desky z druhé poloviny devadesátých let. Není to průkopnická práce, která by objevovala nové hudební světy, což kdysi Samael dělali s lehkostí sobě vlastní. Je to spíše upevnění jejich vlastní pozice, potvrzení toho, co Samael v posledních letech jsou. Starý fanoušek rozhodně zklamán nebude...
|
