Už je to skoro čtyři roky, co se na scénu vrátil Adrian Vandenberg, kdysi dvorní kytarista Davida Coverdalea. Tenkrát světu představil trojici mnohem mladších muzikantů (nezdá se to, ale Vandenbergovi je už přes šedesát) pod názvem Vandenberg`s Mookings a pořád si použitím svého příjmení nechával v záloze variantu, že Moonkings budou stavět jen na jeho jménu, čímž měl na co navazovat. Jeho desky (pod názvem Vandenberg) z první poloviny osmdesátých let, jmenovitě „Heading For The Storm“, „Alibi“ a bezejmenný debut, ve své době svůj kredit získaly a nizozemský kytarista si mohl být jistý, že i teď pěknou hrstku pamětníků dokáže oslovit.
Během času se z Moonkings stala regulérní kapela, která už odjela turné, což jí spojilo a společná chemie naplno zafungovala i ve studiu. Sám kytarista sice prodělal lymskou boreliózu, což nahrávání dvojky značně oddálilo, ovšem spoluhráči na svého principála počkali, nerozprchli se po jiných projektech a proto letošní rok byl ve znamení natáčení druhé desky. Jak Vandenberg neopomněl zmínit, Moonkings nastupovali do studia už jako plnohodnotná kapela a podle něho to měla být na výsledku desky slyšet. V jistém ohledu se s tím dá souhlasit, zejména když je slyšet, že novinka působí oproti eponymnímu debutu z roku 2014 sevřenějším dojmem a že především zpěvák Jan Hoving získal už ostruhy a nesnaží se za každou cenu situovat do pozice Davida Coverdalea.
Stylově se Moonkings nikam neposunuli z hardrockových vod, do nichž ovšem tentokrát sypou ještě více bluesového koření než tomu byl v případě debutu. Slyšitelnější je i vliv AC/DC (zejména na začátku alba, v úvodní těžkotonážní „Tightrope“ a následující, rychlejší „Reputation“), čímž se trochu omezují stále dost jasné a samozřejmě i pochopitelné odkazy na Whitesnake. Velký kus práce ale odvedl zpěvák Jan Hoving, který se už, oproti debutu, stává osobitějším pěvcem. Jeho hlas trochu zhrubl, zbavil se (sice ne úplně, stačí si poslechnout pomalejší pasáže v „Angel In Black“) coverdaleovských manýr a celkově se Vandenbergově kytaře už stává silnou oporou.
Sám kytarový principál odvádí opět znamenitou práci. Svého vrcholu asi doznává v zeppelinovsky vypjaté „The Fire“, kde si pohrává s rozdílnými náladami, od hromových riffů až po akustické, přemýšlivé vybrnkávání, které kapelu zavádí až někam na hranice folk rocku, odkud jí ale zase do hardrockové sevřenosti vrhá zpěvák Hoving. V tu chvíli Moonkings dosahují svého současného vrcholu, který je pak korunován velmi zajímavou baladou „Walk Away“. Ta není žádným prvoplánovým hitem, ale spíše věcí, využívající trochu irské nálady a kouzla Deep Purple, právě z dob, kdy v nich působil už několikrát zmíněný Coverdale (při troše fantazie je ten odkaz na slavnou „Soldier Of Fortune“ slyšet).
I druhá polovina desky drží kvalitativní opratě pevně v rukách, ovšem už nedochází k tak silným okamžikům, jako jsou obě výše zmíněné skladby. Sluší se ale zdůraznit svěží kompozici „New Day“, kde se místy Hoving blíží až k výrazu Bona Scotta (AC/DC) a Vandenberg vesele preluduje na pozadí silně pulzujícího refrénu. Výraznou položkou je pak nakonec i „Love Runs Out“, kde kapela předkládá nekomplikované boogie a navozuje tak uvolněnou párty atmosféru.
„MK II“ je zábavná rocková deska, kterou předkládá sebejistá kapela. Ztratila sice něco z hitových chvil debutu, ale nahradila je nadhledem a sehraností. Vypadá to, že Vandenberg se opět definitivně zabydlel na rockové mapě a znvou ze sebe doluje skladby, které sice nebudou psát historii, ale rozhodně patří k tomu hodně, hodně dobrému, co je pro letošní rok v klasickém hard rocku ke slyšení.
|
