Dlouhá léta bylo možné klást mezi jméno Stevea Walshe a kapelu Kansas rovnítko. Když pak tento zpěvák svou rodnou skupinu v roce 2014 opustil (už podruhé za její kariéru), mohla v tom řada fanoušků spatřovat jak konec kariéry jedné z nejslavnějších amerických progrockových formací, tak i odchod do důchodu pro samotného zpěváka. Nic z toho se ale nekoná. Nejprve loni na podzim přišli Kansas (už s novým a neméně dobrým vokalistou Ronniem Plattem) s velice dobrou deskou „The Prelude Implicit“, se kterou se jim podařilo přesvědčit i skeptiky z řad jejich příznivců, letos se ohlásil i Steve Walsh. Pro něho je vlastně vydání novinky „Black Butterfly“ také výroční. Objevuje se totiž deset let poté, co zastavil svou sólovou diskografii s deskou „Shadowman“ (abychom byli přesní s její rozšířenou verzí).
V mezičase Walsh sice hostoval na pár albech spřízněných muzikantů (Joel Kosche či Roswell Six), ovšem už se moc nepředpokládalo, že tento šestašedesátiletý zpěvák ještě rozšíří řádku svých alb. A ještě víc překvapilo, že v případě „Black Butterfly“ nabídne dost možná svůj nejlepší sólový výtvor. Povedlo se mu tak dokonale odpovědět na loňské album svých bývalých kolegů a znovu jim ukázat, že může fungovat i bez toho, aby měl neustále v zádech hit typu „Carry On Wayward Son“ nebo „Dust In The Wind“. Ty mu sice zajistily nesmrtelnost, ale pro „Black Butterfly“ jejich dokaz zas tak velkou váhu nemá.
Přestože je jméno Stevea Walshe samozřejmě nejvíce spojeno s progrockovou škatulkou, na své novince jako kdyby se snažil z této škatulky vymanit. Jisté názvuky progresivity jsou zde samozřejmě slyšet, protože bez toho by Walsh popíral svou dosavadní tvorbu, ovšem těžiště leží trochu jinde. Zpěvák se tentokrát rozhodl pro spolupráci s jinými hudebníky, než s jakými dělal na předchozích deskách a na výsledku je to slyšet. Walsh tentokrát sáhl do ranku AOR, odkud si vybral ostříleného kytaristu Tommyho Denandera, který hrával s Alicem Cooperem a Robin Beck a svou stopu nechal na řadě desek spolků jako jsou Liberty N`Justice, AOR, Houston, Phenomena či Radioactive. Neméně důležitou je pro „Black Butterfly“ účast také někdejšího frontmana kanadských rockerů Angelica Jeromea Mazzy. Tomu dokonce Walsh svěřil hned tři skadby, aby do nich nazpíval sólový part (a byl to tah dobrý) a v jedné se s ním o své party podělil.
Jak už bylo řečeno, nejvíce „Black Butterfly“ zasahuje do žánru AOR, což je určitě vlivy Denandera i Mazzy, ovšem i tak lze desku označit za hardrockovou. Už jen proto, že výborným riffem, který může připomenout party jako Dokken či Kingdom Come, celé album startuje ve slušné skladbě „Born In Fire“ (zde je právě ke slyšení duet Walshe a Mazzy), jenž ovšem není pro budoucí linii desky úplně reprezentativní. Ke slovu se potom ve skladbách „Grace And Nature“, naprosto skvělé „Dear Kolinda“ nebo „Now Until Forever“ a „Winds Of War“, které zpívá opět Jerome Mazza, dostává více melodických postupů, hardrocková hutnost ustupuje kytarovým kudrlinkám, klávesovým vyhrávkám a stadionovým refrénům. Ovšem tenhle kabátek nové Walshově tvorbě hodně sluší. Pochopitelně čisté AOR album „Black Butterfly“ rozhodně není, protože skladby jako „Warsaw“, „Tanglewood Tree“, „Nothing But Nothing“ či závěrečná „Billy Caborne Is Dead“ balancují někde na pomezí hard rocku a progu, čímž desku dělají příjemně pestrou.
Walsh se tedy po letech vrátil v plné parádě. I když se musí trochu opírat o výkony Mazzy, „Black Butterfly“ je určitě velmi silné album, kterým tento umělec ukazuje svou další tvář a dokazuje, že jeho skladatelské palivo ještě není úplně vyhořelé. „Black Butterfly“ je totiž naprosto poctivá deska hraná výbornýmu muzikanty a složená s nadhledem, který mohou mít jen tito zasloužilí rockeři.
|
