Pokud bychom hledali kandidáta na nejsmutnější album právě uplynulého roku, bezesporu narazíme na tohle dílo. Ono není nijak depresivní, netopí se v bůhvíjakých doom metalových nebo sludge rockových bažinách, nevyzařuje z něho až fyzická beznaděj. Ovšem okolnosti, které vydání tohoto alba provázely, donutí možná zamáčknout slžu i toho nejotrlejšího. Tahle deska se připravovala několik let. Stylotvorný a fenomenální kytarista Steve Howe, známý svým několik desetiletí trvajícím působením u artrockových bohů Yes a následně také u komerčněji laděných rockerů Asia, se vlastně na spolupráci se svým synem, neméně talentovaným muzikantem, připravoval už od roku 1975, tedy od Virgilova narození. Došlo k ní ovšem až v poslední době, kdy od konce roku 2016 začalo album „Nexus“ dostávat reálné kontury.
Během let Steve Howe sledoval, jak se z jeho syna Virgila stává velmi důležitý hráč na poli prog rocku, když se podílel na albech interpertů jako je Little Barrie, Killer Metters, The Dirty Feel či spolupracoval se světznámým producentem Shawnem Leem, ale malou měrou přispěl i na předchozí sólovky svého otce. Tentokrát to ovšem bylo jiné. Tentokrát stál se svým slavným otcem rovnocenně bok po boku a jeho klávesy a počítačové fígle, které patřily k jeho základní výbavě, se kladly na roveň kytarové práci mistra Howea staršího. „Nexus“ tak mělo představovat start jejich společné kariéry, které ovšem nebyl dopřán ani jeden den. Dva měsíce před vydáním, v září loňského roku, totiž Virgil Howe zemřel. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Velmi náhle, nenadále… „Tahle deska bude sloužit jako jeho odkaz a jako smysl jeho života,“ pronesl ještě před emisí naprosto zdrcený Steve Howe, který neváhal okamžitě zrušit všechna naplánovaná vystoupení svých domovských Yes a silou vůle přece jen „Nexus“ dostrkal k vydání. Pekelně bolestivému vydání…
„Nexus“ stojí především na hlavních nástrojích obou muzikantů – klavíru a kytaře. To je jasné od samého začátku desky, od chvíle kdy se rozezní titulní skladba „Nexus“ a oba nástroje se propletou a začnou malovat ornamenty v klasicky prog rockovém duchu. Od prvních vteřin tak otec a syn dávají na srozuměnou, co se bude v následujících čtyřiceti minutách dít. Na tomto prostoru nabízí oba muzikanti nepřeberně pestrou paletu hudebních nápadů a nálad, která ovšem není vůbec vařena z vody (čehož se mohl posluchač obávat s přihlédnutím k rozsáhlé diskografii zejména staršího z Howeů) a nálady na ní jsou neotřelé a působí svěže i po podrobnějším prozkoumávání. To si „Nexus“ skutečně žádá. Tohle totiž není ani náhodou deska na první poslech. Vyžaduje soustředěnost, klid a otevření mysli. Pak funguje skoro dokonale.
Dokonce i v těch nejkomplikovanějších a dramatičtějších věcech, jako je například „Hidden Planet“, „Night Hawk“ nebo „Passing Titan“, kterým člověk musí věnovat skutečně větší množství poslechů, než objeví všechno, co do nich oba muzikanti ukryli. Každé další zkoumání totiž odhalí nové detaily, nové zvuky, které pak dokáží navodit zase o něco odlišnější náladu. Na stejné bázi pak fungují i ty zdánlivě méně komplikované skladby. Jako nejlepší z nich můžeme jmenovat zvukomalebné „Leaving Aurora“, „Nick`s Star“ či samotný závěr alba, kdy „Astral Plane“ a „Freefall“ mohou svou atmosférou a nápady vyučovat muzikanty z bombastických Trans Siberian Orchestra.
„Nexus“ se proto musí prožívat plnými doušky. Jako kulisa k jakékoliv činnosti fungovat nebude a bylo velká škoda pro takový účel jej používat. Když mu dáte šanci a začnete do něho pronikat, odmění se vám výborným uměleckým zážitkem, který bude na pozadí výše zmíněných skutečností, které vydání alba předcházely, velmi emocionálním.
|
