Když jsem po třetím albu „Mlada“ měl ruské Grai tendence přirovnávat k jejich krajanům (no, krajanům, vzdálenost mezi sídly těchto dvou kapel je taková, jako kdybyste jeli z Aše do Ostravy a zpět…) Arkona, zahrál jsem si trochu na věštce. Jen vzpomeňte, jakou cestu urazila Arkona od svých alb „Goi, Rode, Goi“ a „Slovo“ k tři roky staré řadovce „Yav“, na které velmi zvážněla, stala se rozvážnější a přemýšlivější, což oproti dříve rozjuchanějším náladám byl docela radikální zvrat. No a Grai to na svém novém albu „Пепел“ mají podobně. Zvláčněli, ztěžkli, zvážněli, zhrubli, a byť ten nejzásadnější prvek jejich tvorby (typicky ruské folkové motivy) samozřejmě nezavrhli, prakticky úplně se z jejich tvorby vytratila lehkost, uvolněnost, jemná aura folku. A když se zrovna nevytratila, tak se docela intenzivně pere s hrubými přísadami, které se derou do popředí aktuální tvorby Grai. Pravda je, že už na albu „Mlada“ Grai vycházeli z hodně razantní rytmiky a agresivních kytar, nicméně slovanská zpěvnost jejich hudbu projasňovala. Což se na aktuálním „Popelu“ příliš neděje a tak Grai mají blíž k jakémusi těžkopádnému pohanství.
Leccos je patrné už z intra „Марево“ – zpěvačka Irina Zybina s tím typicky ruským výrazem zlehka vokálně poletuje, dudy evokují příjemnou lidovou náladu a přesto jako celek působí vstup do alba poměrně pochmurně, úvod těžkopádné skladby „Песня мертвой воды“ až do okamžiku, než se rozezní píšťalky, je podobně vláčně zatěžkaný, a následující téměř blackový klopot působí značně agresivně, kontrast vzdušného Irina zpěvu a chropotu Jurije Bedušenka a novice Vitolda Buznayeva (možná tady je pes zakopán, druhý harshující zpěvák a druhá kytara mohly do nálad Grai přivést silný zdroj hrubosti) je docela radikální a skladba samotná se střídavě rozbíhá, přibržďuje, jako by Grai nevěděli, kam se vlastně chtějí vrtnout. A takhle to pokračuje až do samotného finále, „Пепел“ je hodně rozmanité album s řadou zajímavých momentů, které se ale nepodařilo spojit ani v jednom kousku do takové formy, která by se přiblížila chytlavosti minulého alba. Ne snad, že by to bez chytlavosti nešlo, podstatné je, že se z hudby Grai zlehka vytratil život a spojení Irinina vokálu s hrubým a přemýšlivým výrazem skladeb mezi sebou (někdy víc a někdy méně) zápasí, zkuste písně „Колодец“, „Поступь зимы“ či zejména akční „Тень“ s jakýmsi pseudo orientálním motivem v instrumentální pasáži, ve které agresivita Grai vylézá na povrch velice výrazně. V téhle atmosféře pak nepřekvapí, že pro předělávku sáhli Grai do diskografie blackošů Rotting Christ, jako by právě do tohoto ranku chtěli postupně doplout.
Netvrdím, že by tahle deska měla být vyloženě zklamání, asi spíš bude záležet na tom, jaká od ní budete mít očekávání. Pokud po ní sáhnete jak po počinu, navazujícím na předchozí tvorbu kapely, sáhnete vedle. Pokud po ní sáhnete díky několikrát zmíněnému pojmu black, také vás asi neuspokojí, až do těchto sfér Grai ještě nedospěli, pokud s ní budete chtít uspokojit pohanské choutky, asi také budete o hladu. Není to o tom, že se Grai nedají zapasovat do jedné škatulky, je to o tom, že jim tentokrát chybí něco, čeho by se dalo s chutí zachytit.
|
