Přestože právě vydali svůj právoplatný debut, nejsou Outlaws & Moonshine kapelou, která by se skládala z nějakých zajíčků, co od fotrů teprve nedávno dostali kytary a pár rad do života. Ne, tohle je čtveřice chlápků v nejlepších letech (rozuměj 40+), kteří už nějaký ten pátek obráží hospody ve svém rodném Indianapolis a ještě předtím měli za sebou pořádnou průpravu z jiných, spíše lokálních kapel. I když jsou Outlaws & Moonshine vcelku novou kapelou (vznik se datuje na přelom let 2013 a 2014), produkují hodně nemoderní hudbu. Jelikož jim v krvi od mládí koluje tvorba takových part jako Lynyrd Skynyrd, Molly Hatchet, Georgia Satellites, ZZ Top nebo AC/DC, jasně se dalo čekat, jak jejich hudba bude znít. Vztyčte tedy znovu jižanskou vlajku, nová senzace tohoto stylu přichází.
„Devil In The Moonshine“ bude rozhodně v té letošní zimě pro fanouška jižanského rocku tím pravým zahřátím. Outlaws & Moonshine tento styl totiž hrají s velikým přehledem, mají k tomu potřebné vybavení i talent a svou oblíbenou hudbu mají tak dokonale zmáknutou, že by bylo spíše s podivem, kdyby z jejich desky vylezla nějaká polovičatá práce nebo řemeslně nedotažená kolekce. V tomto ohledu je totiž všechno v nejlepším pořádku a tahle čtveřice z Indiany hraje hudbu, ze které je cítit pach upocených košil, pivní odér zahulených putyk (bůhví jestli tam u nich to taky už nezakázali…) a prdelatých holek, které za skleničku whisky udělají ledacos… Přesně tedy to, co by mělo pořádné album jižanského rocku obsahovat.
Druhou stránkou věci je ale hudební kreativita kapely, a s tou je to trochu horší. Ani jedné z deseti skladeb sice není po stránce formální co vytknout (pět věcí pochází z dva roky starého EP „1919“, vydaného na koleně), v podstatě by se dalo číct, že jsou dokonalé. Kytary řežou přesně tak jak mají, je z nich cítit správný feeling, jejich sóla jsou propracovaná. Rytmika sedí pevně na zadnici, jak se při správném boogie sluší a patří a zpěvák Beau Van má v sobě dostatek charisma, aby se mohl zpříma postavit odkazu i takového střelce, jako byl Bon Scott (AC/DC).
Ovšem po stránce obsahové toho kapela tolik co říct nemá. Nechybí jí sice odžitá léta na scéně, jen tak na hospodských pódiích, ovšem chybí jí alespoň trochu originality. Skladby jako „Hey Ya`ll“ (což byl i asi největší hity zmíněného EP), titulní „Devil In The Moonshine“ nebo „Don`t Be Scared“ v sobě nemají mnoho původního, přestože jsou zabalené do výborného obalu. Jako kdybyste tohle už někde slyšeli, jiná melodie zase může připomenout tu, která vám v hlavě uvízla už před deseti, dvaceti lety.
Pokud máte tedy rádi jižanský rock, nahraný v současné podobě a nevadí vám to, že kapela po skladatelské stránce rozhodně svých velkých vzorů nedosahuje, může být „Devil In The Moonshine“ deska jako dělaná pro vás. Špatná samozřejmě není, ovšem nahrávkám, které tento styl v sedmdesátých letech definovaly, se vyrovná asi jen těžko.
|
