Pokud bychom hledali kapelu z celé Nové vlny britského heavy metalu, o které by se dalo říct, že se jí smůla skutečně lepila na paty, nutně bychom kolem (v tomto směru hodně zkoušených) Diamond Head došli k Trespass. Kapele, která měla v roce 1979 na kontě skvělý singl „One Of These Days“, jenž jim zaručil prestižní místo na kompilaci Metal For Muthas, čímž si jasně říkala o pozici dalších Iron Maiden, Saxon či Def Leppard. Nic z toho se ale nestalo a Trespass se v době, kdy jejich hudba mohla oslovit široké davy, nepropracovali ani k debutové desce. Přitom měli ve svém středu výborného kytaristu Marka Suitcliffea, velkého obdivovatele Ritchieho Blackmorea a zpěváka Stevea Millse, který ve svém hlase měl něco z entuziasmu Davida Coverdalea či Glenna Hughese. Jejich společná kariéra ale vyhasla v roce 1982, tedy ještě dříve, než kapela mohla prokázat, jestli bude mít na víc než na jeden vydařený hit.
Ovšem za svůj jepičí život Trespass neunikli pozornosti tehdy ještě mladičkého a bezvýznamného bubeníka Larse Ulricha. Ten si pak na ně vzpomněl ve chvíli, kdy už jeho Metallica byla největší kapelou na světě a prodávala miliony alb. Ulrich tehdy na začátku devadesátých let inicioval (a zaplatil) vydání kolekce „New Wave Of British Heavy Metal `79 Revisited“, kam se znovu dostala i „One Of These Days“, což nakonec přesvědčilo Marka Suitcliffea (ten v té době působil v hairmetalové partě Blue Blud), aby dal kapelu znovu dohromady. Toho léta roku 1993 došlo konečně i k vydání plnohodnotného debutu. Ovšem deska „Head“ nakonec oslovila jen hrstku skalních příznivců a jméno Trespass bylo zanedlouho opět pojmem už pouze pro hudební historiky. To už to vypadalo na definitivní konec.
Ten nenastal. Světe, div se, Trespass se dali znovu dohromady (tedy Mark Suitcliffe s novými muzikanty pod starým názvem) a ohlas prvních koncerttů je povzbudil k další činnosti. Reformovaná kapela v současné době už načíná čtvrtý ročník své nové existence, což je vlastně stejně dlouhá doba, jakou trvalo jejich první období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Narozdíl od něho ale za dobu od roku 2015 vydávají už druhou studiovou desku. Už před jejím vydáním Mark Suitcliffe oznámil, že opět trochu zamíchal sestavu, čímž podle vlastních slov věřil, že do Trespass přijde i trocha mladické energie. To je věc, která drtivé většině zmrtvýchvstalých kapel Nové vlny britského heavy metalu chybí.
I přesto se nedalo čekat, že by „Footprints In The Rock“ byla třeskutě moderní nahrávka, která bude využvat nejnovější technologie, soudobé postupy a světové zvukové trendy. Co si budeme říkat, u desek těchto part vždycky jen stačí, když nezní zatuchle, páprdovsky a mají pár stěžejních věcí, které mohou naživo přihodit ke svým tradičním kusům (v případě Trespass opět budeme mluvit o „One Of These Days“ a několika dalších skladbách z počátku osmdesátých let). A vlastně taková „Fotprints In The Rock“ je. Není to deska špatná, vzhledem k tomu, co tahle kapela reprezentuje, dalo by se říct, že vcelku i soudobě znějící, ale rozhodně není převratná a ve svém stylu ani nepatří k těm zásadním. Pokud ovšem chcete slyšet klasický heavy metal, který se nebrání tomu, aby zněl tak jak se na rok 2018 sluší a patří, račte vstoupit…
„Momentum“ je slušně šlapající kousek, jenž otvírají svižné bicí a Suitcliffovy riffy, které rozhodně patří v rámci heavymetalového ranku k těm velmi vydařeným (to se nedá říct o jeho tuctovém zpěvu). Trespass se pohybují na území, které bylo vždy vlastní takovým Saxon a sem tam dokonce až přeběhnou k motörheadovskému rock n`rollu, aby s kytarovým sólem Suitcliffe opět připomněl svého největšího oblíbence Ritchieho Blackmorea. Tím definuje i věci příští. Tempo polevuje jen minimálně a následující „Be Brave“ či největší hit desky „Mighty Love“ dokazují, že Trespass mají pořád ještě co říct. To pak dokonale potvrdí nejprve baladická a opět párplovsky pojatá „Music OF The Waves“ a ve finiši desky titulní „Footprints On The Rock“ se svými výtečnými, hromovými riffy. Pochopitelně se zde dá narazit i na několik méně obratných kousků jako „Green Man“ nebo „Prometheus“, kde kapele najednou těžknou nohy, Suitcliffeův zpěv je ještě obyčejnější než v jiných pasážích a celková energie vyprchává. Ovšem podařenějších míst je zde tentokrát přece jen více.
S „Footprints In The Rock“ Trespass dokazují, že ještě přece jen mají co říct. Že Nová vlna britského heavy metalu ještě není až tak úplně mrtvý styl a pokud se zahraje s nadhledem, může se i zde vyloupnout slušná deska. Kdo by to byl kdy řekl, že Trespass budou ještě v roce 2018 vydávat svá nová alba a mít se čile k životu...
|
