Frontman Children Of Bodom Alexi Laiho nemá nikdy ve zvyku dopředu koncipovat charakter alb, nepřemýšlí o tom, jestli půjde vstříc tomu či onomu stylu, prostě nechává volně téct proud autorských inspirací a pak vše nahraje (nemluvě o sólech, které dotváří až v samotném studiu). O tom, že studiovka „Halo Of Blood“ se částečně navrací k původnímu duchu kapely, se proto dozvěděl až z recenzí a ohlasů fanoušků, kteří podobné soudy začali radostně šířit, sám Laiho nic takového neplánoval. Realita je ovšem malinko střízlivější, na devátém albu Children Of Bodom skutečně zaslechneme několik významných spojnic s minulostí, velká část nahrávky ale pokračuje v trendech, které Laiho nastolil na fošně „Hate Crew Deathroll“ a na každém z dalších počinů aktivně rozvíjel.
Horší bylo, že se zároveň s tím postupně vytrácela původní osobitost a kompoziční invence. Placka „Halo Of Blood“ v tomto ohledu znamená přece jenom malou změnu, neboť z ní zase sálá silnější energie a nasazení hudebníků v čele s Alexim je opět uvěřitelné. Snad to souvisí s určitým vyklidněním finského principála, kterému „už prostě není 25 let a kocoviny byly stále horší, přičemž vystupování na pódiu v tomto stavu není nic příjemného“, jak pravil sám v jednom z tehdejších rozhovorů. A opravdu, v alkoholem méně týrané mysli jakoby začaly vykvétat voňavější autorské květiny, které nedělají kapele ostudu a v několika momentech naopak zase evokují její původní věhlas.
Vše vyřčené potvrdí úvodní nátisk „Waste Of Skin“, jenž rovnou spadá mezi nejlepší položky díla, zejména proto, že výrazně inklinuje k rané tvorbě kapely, přičemž tyto retro postupy nepůsobí – na rozdíl od minulých alb – násilně a uměle, ale naopak svěže a dynamicky, zejména klávesová preludia se opět dostávají do první linie a po opravdu dlouhé době mají potenciál vykouzlit na tváři posluchačů radostný úsměv. Stejně tak přibyly vtahující instrumentální vrstvy a naopak ubylo líných groovy pasáží. Sice se ani tentokrát nedostáváme na vysokou kvalitativní úroveň alb z přelomu milénia, člověk je ale po letitém paběrkování vděčný i za ten kradmý asociační nástin. Deska „Halo Of Blood“ navíc skýtá nejedno překvapení, např. v přímočaré blast-beatové sypanici, která se rozhobluje v titulním songu a jež muzice jenom prospívá. Pomyslnou opozici k této skladbě, kterou lze označit za souvisle nejrychlejší palbu v historii kapely, tvoří kompozice „Dead Man´s Hand On You“, jež se naopak stala jejím doposud nejpomalejším kouskem. Píseň, ve které se dostáváme na hranici baladické atmosféry, znamená osvěžení playlistu, na druhou stranu je v podstatě jenom pomalou verzí všeho, co od Laiha důvěrně známe a nic zajímavějšího nenabízí.
V klidnějších, tentokrát pochodových rytmech plyne také „Scream Of Silence“, jenž opět přinese slušnou porci příjemných melody kudrlinek, na sólovou část je pak Laiho dle svých slov zvlášť pyšný. V navazujícím songu „Transference“ ale malinko spadne řetěz, skladba se náladou vrací někam k desce „Blooddrunk“, což znamená nikterak zábavné a víceméně unylé hudební dění. Štych „Bodom Blue Moon (The Second Coming)", který prezentuje povinnou textovou zastávku u známého jezera, je na tom o kousek lépe, skladba „The Days Are Numbered“ se pak snaží o návrat k nejlepším zářezům „Hatebreeder“ a "Follow The Reaper", přičemž v této snaze kupodivu neselhává a – společně s podobně laděnou závěrečnou jízdou „One Bottle And A Knee Deep“ – nejvýrazněji vyvolává starého ducha bodomských sígrů.
Škoda, že těmto sympatickým momentům, k nimž můžeme připočítat i ledově mrazivý cover nebo povedený sound (opět z dílny Petrax, ale i domácího studia Danger Johny), kontrují méně zdařilé okamžiky, v čele s počinem „Damaged Beyond Repair“, jenž nás vrací zpět na zem a připomíná, že Laiho je už jako skladatel jinde nejen stylově, ale také kvalitativně. Občas se sice dokáže vzedmout k jiskřivějšímu výkonu, na velké oslavy pro old-school fans to už ale pravděpodobně nikdy nebude. I přesto není pesimistický tón úplně na místě. Alexi Laiho dokázal v jednom bodu své kariéry vymýšlet strhující a jedinečnou muziku, která přinesla a dodnes přináší mnoha lidem radost. A to prostě není málo.
|
