Dvacet let byli Circus Of Power pro rockovou scénu historickým pojmem. Jejich kariéra, nastartovaná v roce 1986 v New Yorku se za devět let naprosto vyčerpala a po třech studiových deskách kapela zmizela v propadlišti dějin. Jistě, mohly za to klesající prodeje, ovšem i časté změny v rytmice souboru, což nakonec spolu s probíhající ponorkovou nemocí vedlo k rozpadu. V soukolí showbyznysu pak zůstal nejvíce vidět zpěvák Alex Mitchell, jenž se léta protloukal po klubech v kapelách jako Plastic Gator Machine, Fat Nancy či Captain Zapped, což byly soubory, které nikdy nepřesáhly hranice lokálního významu. Možná i proto se o comebacku Circus Of Power začalo mluvit už v minulém desetiletí, konkrétně v roce 2006. Tehdy z toho ale nic vážného nebylo.
Na ten pravý reunion si fanoušci museli počkat až do roku 2014, kdy se Circus Of Power vrací na scénu definitivně. Tedy, Circus Of Power… Spíše řečeno, Alex Mitchell a čtveřice nových muzikantů, mezi nimiž lze nově registrovat i kultovního bubeníka Branta Bjorka, někdejšího člena stylotvorných Kuyss a jejich pokračovatelů Vista Chino. Ovšem mezi Mitchellovo jméno a název Circus Of Power se vždycky mohlo klást rovnítko, takže vlastně můžeme i současnou sestavy brát jako plnohodnotnou kapelu, jako jasné pokračovatele někdejší tradice.
Kariéra Circus Of Power kulminovala hned krátce po vzniku souboru samotného a mezi fanoušky i kritiky je dodnes nejvíce oceňovaná jejich bezejmenná debutová deska z roku 1988, kdy především úvodní skladba „Motor“ jasně definovala celou filozofii kapely a odstřihla ji od hairmetalové nálepky, která byla Circus Of Power v jejich začátcích trochu nešťastně přidělena. Tahle kapela toho totiž s Poison, Warrant nebo Ratt měla společného jen velmi málo (když samozřejmě pomineme hára na hlavách všech členů), jejich hudba byla daleko více práskavější, poučená špínou Motörhead a garážových kapel sedmdesátých let a měla silný motorkářský akcent. To se nezměnilo ani v současnosti, třicet let od vydání onoho debutu.
S dalšími dvěma deskami „Vices“ a „Magic & Madness“ sice kvalita kapely začala trochu klesat, ovšem svůj standard si Circus Of Power udržovali stále. Tak tomu vlastně je i v současné době s novinkou pojmenovanou lapidárně „Four“. Ta v sobě akcentuje všechny prvky tvorby této party, které sice posouvá na konec druhé desetiletky tohoto tisíciletí, ovšem pečlivě, skoro až úzkostlivě zachovává původní tvář kapely. To je jasné hned od úvodního hrábnutí do strun v jasně motorkářské hymně „Fast And Easy“, která se postupně vleje do stejně orientované „Hard Drivin` Sister“. Tady se Circus Of Power dotýkají skoro až kvalit svého debutu, protože hudba pořádně odsýpá, Mitchell znovu předvádí svůj lepší standard a tempo vražedně atakuje až motörheadovskou linii. Právě legendární parta Lemmyho Kilmistera je z nové tvorby Circus Of Power cítit asi nejvíce, hlavně pak ve výtečné „See The Sun“, která svou rozostřenností evokuje náladu alba „1916“.
O to nepochopitelněji (v porovnání s výše jmenovanými skvělými kousky nebo dalšími „Princess Of Mars“ či „American Monster“), působí dvojice skladeb „Flyin` Into L.A.“ a „Hot Rod Girls“, kde kapela zní náhle unyle a sám Mitchell podává docela nepřesvědčivý výkon. Podobné klopýtnutí pak kapela předvede ještě v psychedelické „The Tea Song“, kde opět směřuje do mnohem méně přímočarých vod, kde jí to ovšem sluší pramálo. Naproti tomu samotný konec alba v podobě šestiminutové, trochu stonerrockové „Blood At Standing Rock“ a jasně streerockové závěrečné vypalovačce „Come Git Some“, má opět sílu a tah na bránu. Takhle opět zní praví testosteronem nabušení Circus Of Power.
Čtrnáct skladeb je na „Four“ zbytečně moc. Pokud by Circus Of Power svou novinku ořezali o zmíněné nepovedené kusy, kdy se místo přímočarosti zbytečně experimentuje, byla by to výtečná deska, ve svém ranku jedna z nejlepších. Takhle si jí můžeme zařadit pouze jako dobrou. Snad příště pomůže šťastnější ruka producentova. Ta totiž na „Four“ citelně chybí.
|
