Když Michael Schenker vydá nějakou desku, je to vždycky tak trochu událost. Schenker (pro hrubě neznalé bratr Rudolfa Schenkera ze Scorpions a zakladatel téže kapely) byl už na začátku sedmdesátých let považován za zázračné dítě, když byl doslova srostlý se svou kytarou a následně se vydal na hvězdou pouť celým desetiletím. Nejprve pomohl na nohy Scorpions, následně ozdobil svou skvělou hrou nejlepší desky britské hardrockové legendy UFO, aby se pak vrátil na rodnou hroudu a svou hrou udělal z „Lovedrive“ nesmrtelnou klasiku a album, které Scorpions definitivně katapultovalo do první ligy. Nebylo s ním lehké vyjít, tvrdil o něm i jeho bratr Rudolf. Sláva mu stoupla do hlavy a proto šmahem odmítal nabídky od takových kapel jako Aerosmith či Whitesnake. Chtěl být sám sebou a proto si postavil MSG, Michael Schenker Group. Točil dobré desky, zejména v osmdesátých letech, kdy se kapela přejmenovala na McAuley Schenker Group, ale opravdu velký úspěch, na který byl kytarista zvyklý, už nezažil.
Od devadesátých let pak (konečně zbavený alkoholové i drogové závislosti) Schenker víceméně pohodlně dlel v pozici uznávané legendy, které se klaní i ty největší hvězdy rockového nebe a desky vydával už jen tak ze setrvačnosti. Sestava se kolem něj točila, když pak do ní, už s přídomkem Temples Of Rock, naskočili jak bývalí členové Scorpions, rytmická sekce Francis Buchholz – Hermann Rarebell, tak i někdejší zpěvák Rainbow Doogie White. Právě ve spojení s Whitem lze pak hledat zárodky současného projektu – Michael Schenker Fest. Nápad na něj nosil kytarista v hlavě prý už delší dobu, ovšem až loni začal celý podnik dostávat konkrétnější obrysy. Právě v tu dobu se do něj také, kromě Whitea, zapojili i tři nejvýraznější pěvci Schenkerovy bohaté sólové minulosti, Gary Barden, Graham Bonnett a Robin McAuley. A to je spojení, které jde v případě spolupráce se Schenkerovou kytarou doslova až na dřeň.
Nejprve se mělo jednat jen o koncentní spektákl. Až několik setkání s producentem Michaelem Vossem (býval aktivní v kapelách Mad Max či Casanova, aktuálně Wolfpakk) znamenalo definitivní rozhodnutí, že celý podnik bude dobré rovněž převést do studiové podoby. Z kola vypadl jak Buchholz, tak Rarebell a místo nich se vrátili basista Chris Glen a bubeník Ted McKenna, kteří byli v první polovině osmdesátých let nedílnou součástí MSG. Hlavní pozornost však na sebe strhává čtveřice pěvců, kteří už dnes, stejně jako Schenker, mohou užívat legendárního statusu. Další velké překvapení si ale Schenker nechal až skoro na vydání desky, kterou pojmenoval „Resurrection“. A totiž fakt, že spolupracoval i kytarista Metallicy Kirk Hammett. Jeho hra, ve spojení s tou Schenkerovou, je ke slyšení v úvodní skladbě „Heart And Soul“. Přestože tahle skladba patří k těm slabším, může být díky kytarové práci obou velikánů řazena mezi zajímavé momenty hardrockové historie.
Takových chvilek je zde víc. Je to určitě dvojice věcí - „Warrior“ a „The Last Supper“, kde své hlasivky pro dobro celku spojí všichni čtyři vokalisté, kteří jsou svým výrazem natolik odlišní, že obě skladby mají díky barvým jejich hlasu tak pestrý odstín, až srdce zaplesá. Ze samotných skladeb, kde se pěvci prezentují sólově, se povedla určitě „Time Knows When It`s Time“, která je jako na míru ušitá spíše jemnějšímu hlasu McAuleyho (proto se také k Schenkerovi skvěle hodil v komerčnější druhé polovině osmdesátých let), Whiteův příspěvek „Take Me To The Church“, Bonnetova hvězdná chvilka „Night Moods“ a nakonec i sedmdesátková ozvěna „Messin` Around“, kde se ke slovu dostal bluesově zabarvený hlas Garyho Bardena.
Nejvíce prostoru nakonec dostal White, jehož příspěvky jsou logicky také nejtvrdší na celém albu. To sice není tvář (konkrétně skladba „Anchors Away“), která by byla Schenkerova nejsilnější, ovšem díky ní album vyznívá pestřeji, než se původně mohlo očekávat. Bokem všeho pak stojí trochu zbytečná instrumentálka „Salvation“, která jako kdyby přece jen našeptávala, že třiašedesátiletý Schenker je už (ač se tomu brání, seč může) rockerem opravdu staré školy. Ale nakonec, je na tom něco špatného…?
„Resurrection“ je (i přes pár drobných much na kráse) zajímavý projekt. Nebude se sice jednat o nejlepší desku, na jaké se kdy tento kytarista podílel (přece jen, „Phenomenon“, „Force It“ nebo „Lovedrive“ už těžko něco překoná), ale přesto je to skutečně hezký kousek poctivé hardrockové práce. A že Schenker to, co dělá, myslí opravdu upřímně, o tom se snad ani nemusíme bavit...
|
