Dnes už název Salty Dog znovu znamená jen koktejl vodky a grepfruitového džusu, ovšem na přelomu osmdesátých a devadesátých let zasvěcenci věděli, že stejné jméno nese i kalifornská čtveřice, která skoro až nábožně poslouchala Aerosmith. Image měli samozřejmě laděnou do tehdejší hairmetalové vlny, ovšem jejich hudba nesla daleko větší odlesk bluesových postupů než tomu bylo třeba u Poison nebo Warrant. Mnohem blíž měli třeba k Cinderelle či Great White a samozřejmě jim neunikli ani tehdy těžce nastupující Guns N`Roses. Přestože podobně znějících kapel se tehdy ulicemi žumpy západního Hollywoodu poflakovalo dvanáct do tuctu, Salty Dog se dokázali i v této konkurenci prosadit a přece jen vylétli výš, než byla zaflusaná pódia tamních klubů.
Jejich debutu „Every Dog Has Its Day“ sice trochu vydavatelský kolos Geffen obrousil hrany, ale přesto se jednalo o velmi dobrou desku. Díru do světa ale neudělala, protože vyšla až v roce 1990 a to už pro Salty Dog bylo pozdě. Navíc brzy po vydání desky vyhodili svého frontmana Jimmiho Bleachera, kterého posléze nahradil mladší Darrel Beach. Spolu s ním se Salty Dog pustili do nahrávání druhé desky, ovšem brzy se ukázaly problémy, které nezvladatelný Beach působil. Že za vším stály na tehdejší scéně všudypřítomné drogy si člověk ani nemusí domýšlet. Beach proto brzy z kapely mizí, ovšem deska „Lost Treasure“ je už natočená. Štěstí se ale ke kapele už definitivně otočilo zády. Vábení původního frontmana Bleachera nevyšlo a nakonec jim čáru přes rozpočet dělají i Geffen, když rezolutně zamítají novou desku vydat. To se totiž píše rok 1992 a svět se ocitá přímo v epicentu grungemánie. Takže, co s nějakými vlasatci Salty Dog…?
Na dlouhou dobu tak rozhodnutí pohlavárů z Geffenu znamenalo pro Salty Dog stopku. Sice od roku 2010 sem tam koncertují, ve svém středu mají zase Bleachera (bůhví, co se stalo s Beachem), ale jen těžko se dá tahle kapela už považovat za živoucí organismus. Můžeme se proto jen dohadovat, jaké pohnutky vedly hlavní mozek souboru, kytaristu Petea Reevena k tomu, aby právě onu dávno zapomenutou desku „Lost Treasure“ vypustil na trh. Že by výstřel k novému startu? To těžko… Spíše jen trocha nostalgie a sentimentu po starých časech. Takže jak jim to tenkrát hrálo?
„Lost Treasure“ lze považovat za jasného následníka „Every Dog Has Its Day“, ovšem je na ní vidět, že kapela neseděla ty dva roky, které obě desky od sebe měly dělit, se zavřenýma očima. „Lost Treasure“ je totiž výrazově tvrdší než debut a posunuje se od blues rocku, který zde je samozřejmě také slyšet, k riffovější nebo streetrockovější hudbě. Velký podíl na tom má jistě zpěvák Beach, který se v té době stal nejen (s Reevenem) stěžejním skladatelem, ale také svým hlasem dával Salty Dog příchuť drzosti a mladické frackovitosti. Výrazově se Beach pohybuje někde mezi Jeffem Keithem (Tesla), Jizzym Pearlem (Love/Hate) a Stephenem Pearcym (Ratt), což ke tvrdší tváři Salty Dog sedí náramně.
Že kapela hrábla tentokrát do strun silnějším způsobem ukazuje hned úvodní „Damned If I Do“ s hypnotickým zrychlováním v závěru skladby. A zde se už také objevují tehdejší vlivy nastupujícího Seattlu, jenž pak naplno propuknou v „All That Glitters“, která se po akustickém úvodu rozjede s houpavým riffem až někam k výrazu Soundgarden. „Woman Scorned“ si zase pohrává s trochou psychedelie a alternativního rocku, až si říkáte, zda to vlastně původně hairmetalové kapely měly zapotřebí, hazardovat se svou vlastní identitou. Jenže nesmíme zapomínat, že tehdy se celý rockový svět zmítal v jakési podivné horečce a leckdo se přímo uprostřed této revoluce rozhodl vyzkoušet něco nového. Vždyť si vzpomeňme na tehdejší desky Warrant, Wildside, Love/Hate ale dokonce i Mötley Crüe a Kiss. Dnes už je to ale jen artefakt a odraz tehdejší doby.
Tak je nutné brát i „Lost Treasure“. I když má deska i svou klasičtější stránku v podobě skladeb „Honeysuckle Wind“, „Old Fashioned Love“ nebo „Didju“, je z desky cítit, že Salty Dog tehdy stáli na rozcestí. Že je nakonec zavede do slepé uličky, ze které se jim už nikdy nepovedlo vymotat, je věc druhá. Tahle deska by z nich ani v roce 1992 superhvězdy neudělala, ale po jejím poslechu by jejich staří příznivci nemuseli být zklamáni.
|
