Kdo by si po comebacku Black Sabbath v původní sestavě, který se udál v roce 1998, ještě vsadil na to, že Ozzy vydá další sólovku? Black Sabbath ve složení Ozzy Osbourne, Tony Iommi, Geezer Butler a Bill Ward vyprodávali největší stadiony světa a v té době zahájený Ozzfest je hostil jako největší hvězdy. Není divu, otcové zakladatelé byli zpět a s nimi i onen magický duch doby, kdy se heavy metal teprve rodil. Mladší kolegové, kteří je na cestách doprovázeli (povětšinou rekrutováni z tehdy moderní hardcorové a nu-metalové scény) nestačili valit bulvy, když viděli Ozzyho jako pokropeného živou vodou, jak přednáší klasiky z nesmrtelných. Přitom na turné k „Ozzmosis“ a následném výběru „The Ozzman Cometh“, který přinesl jednu novou věc, výbornou baladickou „Back On Earth“, působil místy až na umření. I když tvrdil, že se zbavil kokainové závislosti, démon alkohol úřadovat nepřestal…
Ale pojďme na začátek tohoto tisíciletí. Comebackové turné Black Sabbath skončilo a kupodivu se nezačalo pracovat na společné desce. Všichni členové se pustili do vlastních projektů. Tony Iommi přišel s bezejmenným sólovým debutem, se kterým mu pomohli takové osobnosti jako Phil Anselmo, Henry Rollins, Serj Tankian, Billy Corgan, Billy Idol, Dave Grohl a… Ozzy Osbourne. Geezer Butler začal připravovat další díl sólového projektu GZR (nakonec vyšel až v roce 2005 pod názvem „Ohmwork“) a Ozzy? Tam už byla volba jasná. Za dveřmi totiž stál znovu Zakk Wylde s velmi údernou rytmikou. Bubeník Randy Castillo se v mezičase zabydlel v Mötley Crüe, kde nahradil Tommy Leeho, jenž naopak Madmanovi pomohl s několika koncerty, a proto jeho místo po Ozzyho boku musel zastoupit Mike Bordin z tehdy čerstvě rozpadlých Faith No More. Post baskytaristy nakonec nepřipadl (jak se očekávalo) Geezeru Butlerovi, ale obsadil jej někdejší člen Suicidal Tendencies a Infectious Grooves, Robert Trujillo, který měl za pár let udělat kariéru v Metallice.
Wylde se tentokrát do skladatelského procesu nezapojil. Naproti tomu několik kreditů bylo připsáno Joe Holmesovi (ex-Lizzy Borden), jenž jako Wyldeova náhrada s Ozzym strávil celou druhou polovinu devadesátých let. Většinu materiálu pak složili nájemní skladatelé a producenti jako Marti Frederiksen, Tim Palmer či Scott Humprey. A tím si možná můžeme vysvětlovat fakt, že deska „Down To Earth“ (vzpomněli si vůbec tvůrci, že stejně nazvané album vydali Rainbow už v roce 1979), zní poněkud uměle, poplatně době a až na baladu „Dreamer“ (zde má skladatelský podíl dokonce kytarista Foreigner Mick Jones), nevýrazně a nehitově.
Ano, v případě „Down To Earth“ přišel Ozzy do té doby s nejslabším materiálem za celou sólovou kariéru (přece jen sabbathovské „Never Say Die“ lze řadit ještě níž) a deska tak vykazuje známky jakési stagnace či nedostatku dobrých nápadů. Nezačíná se sice úplně špatně, protože otevření desky tajemně znějícím klavírem bylo naprosto stylové a funkční. Jenže otvírák „Gets Me Through“ přes přetvrdé riffy a nebývale hutnou rytmiku nevykazuje dostatečnou invenci a v porovnání s takovými skladbami jako „Bark At The Moon“, „The Ultimate Sin“ nebo „Perry Mason“ propadá po všech stránkách. Možná tehdy šlo Ozzymu přičíst k dobru, že se nesnažil znít staromilsky a zvuk tak věrně vykresluje tehdejší dobu, jenž fakt, že se nevsadilo na dobré nápady a melodie, ale spíše na intenzitu a brutalitu zvuku, toto snažení zcela devalvuje.
„Down To Earth“ sice částečně navazuje na „Ozzmosis“, ovšem ne na jeho nejsilnější stránky, ale spíše na skladby typu „Thunder Underground“ nebo „Tomorrow“. Nechají se zde najít dobré songy jako „Facing Hell“, „That I Never Know“ či „Running Out Of Time“, vše ale zůstalo zastíněno baladou „Dreamer“, která, přestože rozhodně nepatří k těm nejlepším, co kdy Madman vytvořil, je bezesporu jednou z nejúspěšnějších. Proto se o tomto albu dá mluvit jako o desce jednoho hitu, přestože minimálně tři výše zmíněné skladby jsou kvalitnějšími vzory této nahrávky.
„Down To Earth“ ale utěšeně stoupala po albovém žebříčku, za což samozřejmě mohl úspěch „Dreamer“, ale především i luxusní smlouva se stanicí MTV, která do svého pravidelného vysílání začala nasazovat sitcom The Osbournes, přitroublý pohled do soukromí Osbourneovic rodinky, kde pohled na šourajícího se, blekotajícího tatíka Ozzyho už nemohl být ani moc k smíchu. Seriál sice slavil veliký úspěch (co chcete, holt Amerika…), ale na zdiskreditované pověsti vrchního heavymetalového šílence ulpělo nemálo posměchu…
|
