Ian Gillan je bezesporu legenda té největší velikosti. A když je umělec (navíc ve třiasedmdesáti letech) v takovém postavení, může si dovolit už cokoliv. Například vytáhnout po čtyřiapadesáti letech své někdejší kumpány a dát dohromady jednu ze svých kapel, The Javelins. Může to znít skoro až neuvěřitelně, ale Gillan tak v roce 2018 nechává nahlédnout své fanoušky do doby, kdy o něm jako zpěvákovi nevěděl prakticky nikdo a kdy vlastně ještě ani neexistovali samotní Deep Purple. Jméno The Javelins připomenul Gillan už před čtyřiadvaceti lety kdy s nimi v roce 1994 vydal desku „Sole Agency And Representation“. Jenže tehdy, zaneprázdněn problémy v Deep Purple, které opustil Ritchie Blackmore a následně i jeho nástupce Joe Satriani, The Javelins docela zazdil a deska vyšuměla do ztracena.
Gillan je v Deep Purple sice pořád, ale situace je už úplně jiná. Nemusí řešit žádné personální rozbroje, protože všechny problémy a hádky odešly spolu s Blackmorem a rozhodně už nemusí nikomu nic dokazovat. Možná právě proto se vrátil ke svým někdejším spoluhráčům a v podstatě s bezejmennou novinkou navazuje na „Sole Agency And Representation“, protože i na aktuální nahrávce budete marně hledat nějaký autorský materiál. Hraje se totiž podle pravidel první poloviny šedesátých let, kdy pro začínající kapely byly nezbytné coververze tehdejších hitů, které formovaly tehdy nejpopulárnější styl, rock and roll.
Zapomeňte tedy na hard rock, kterého jsou Deep Purple ztělesněním. Zapomeňte na Gillanovy vokální eskapády, které sice už zdatně obrušuje zub času, ale přece jen ta síla v jeho hlase ještě pořád je. S The Javelins zpívá naprosto přirozeně, uvolněně a… civilně. Že také naprosto profesionálně, o tom se snad ani nemá cenu bavit, protože jiný výkon od Gillana čekat nelze. Od něj, ani od celé kapely. Ta hraje staré songy s přehledem, uzpůsobenými instrumentacemi a aranžemi, které jsou sice místy poněkud pozměněny, ale v drtivé většině případů je to pro dobro věci, protože přece jen posluchačovo ucho v roce 2018 je už náročnější a zhýčkanější než v roce, dejme tomu, 1962.
Právě tento letopočet nese skladba „Do You Love Me?“ od The Contours, která plní jak funkci otvíráku, tak i pilotního singlu, jenž měl posluchače navnadit na album ještě před jeho vydáním. To se podařilo dokonale, protože právě tahle skladba může být považována za tahouna celé desky. Ne proto, že je možná nejznámnější („Rock And Roll Music“ od Chucka Berryho jí může v tomto ohledu směle konkurovat), ale protože v ní The Javelins s Gillanem podávají naprosto strhující výkon. Tím tahle skladba pravděpodobně zastiňuje zbytek alba, který ale lze považovat za rovněž velmi kvalitní. Je z něj cítit radost ze samotného hraní, z toho, že staří pánové dokázali světu, že ještě dobře ví, jak jim to spolu kdysi hrálo.
V případě této desky nemá smysl rozebírat jednotlivé položky, už jen proto, že se jedná o skladby, které už dávno prověřil čas a které svým stylovým zaměřením dělají album sevřeným a kompaktním. Proto, pokud chcete slyšel Gillana v jeho nejpřirozenější poloze a už jste si zvykli na to, že jeho vokální eskapády z „In Rock“, „Fireball“, „Machine Head“ a „Who Do We Think We Are“ jsou dávno minulostí, může pro vás tahle nahrávka představovat dobrý poslech. A pro skalní fanoušky tohoto britského matadora je to samozřejmě nutnost.
|
