Immortal Guardian jsou po nedávno recenzovaných Lords Of The Trident druhým americkým tělesem v pořadí, které přináší zajímavý a v několika ohledech také - navzdory názvu kapely - velmi osobitý obsah (někdo by možná k uvedeným jménům přidal také partu Helion Prime). Situace s debutem „Age Of Revolution“ je ale složitější, jde totiž o album, u jehož poslechu lze žasnout, stejně jako pozorovat mírně nudopudné příznaky. Jedno je každopádně jisté, tuhle partu tvoří výteční hudebníci, kteří si můžou dovolit nejroztodivnější instrumentální eskapády, navíc za mikrofonem stojí jistý Carlos Zema, jenž dokáže přepínat mezi několika polohami a ve všech je sebevědomý jako Spielberg na režisérské sesli.
Žánrový základ tvoří power metal, jak ale potvrdí úvodní song „Zephon“, ani náhodou nejde o jediný stavební prvek, do kompozičních struktur se totiž brzy vmísí celkem dravé progresivní prvky. Hladké melodie bojují o místo s příkrými stylovými a rytmickými zvraty, což je v rámci alba stabilní tvůrčí algoritmus, který je zároveň největším kladem i slabinou nahrávky. Pocit, že posloucháme cosi specifického až jedinečného, je přítomen téměř po celou hrací dobu, kvalitnější zážitek ovšem nastává, jakmile se jede po jasněji definovaných skladatelských liniích. Album v tomto ohledu nabírá pozvolna na otáčkách, přičemž vrcholný úsek nahrávky tvoří trojice po sobě jdoucích skladeb „Never To Return“, „Stardust“ a „Hunters“. Ve všech se dočkáme intenzivní a dějově houževnaté hudební porce s množstvím hráčské ekvilibristiky, dynamických tempových driftů (rytmika se chvílemi snaží trumfnout i samotné Dragonforce), vokální či žánrové vrstevnatosti (nutno zmínit, že orchestrace, neoklasické trylky nebo blast beaty jsou zde obecně zakomponovány chytře a tvořivě) a celkové chytlavosti, kdy se melodie v náporu tvůrčí invence neztrácejí, ale naopak atraktivně vystupují do popředí. Do určité míry zde tak na pravdivosti získává škatule, kterou se zaštiťují sami hudebníci, tedy super metal.
Promyšleně se šlo na věc také u temněji vedené a postupně gradující polobalady "Fall", případně v další rozvážně strukturované písni "Awake", jakkoli v té level zábavnosti přece jenom zlehka opadá, přičemž se na nejnižší úroveň dostane ještě o něco dříve. Položka „State Of Emergency“ je totiž malinko neprodyšnou progresivní houštinou, do které se dá těžko prosekat, a to i za použití veškerých mentálních mačet. Často z ní naopak vykukují nejrůznější skladatelské trny, které nakonec nenabídnou jinou možnost, nežli rychlý útěk do bezpečí (třeba právě k výše uvedené trojici písní). Jakoby američtí umělci chtěli za každou cenu prodat své řemeslné přednosti a tunu nápadů, aniž by dvakrát řešili dramaturgické souvislosti. Sami si tak vytvořili překážky na cestě k velkolepému výsledku. Potenciál je nicméně obrovský a naděje, že se od jména Immortal Guardian jednou dočkáme čehosi mimořádného, je větší než u devadesáti devíti procent žánrově spřízněných spolků.
|
