Pokud mě paměť neklame, tak v dějinách tohoto zinu je projekt mr96 jedním z informačně nejutajenějších. Na vševědoucím drátě se dozvíte pouze to, že se jedná o nekoncertující projekt, který má na kontě album „Fake“, jež vyšlo pouze v digitální podobě. Na bicí na něm hraje Jiří Verbný, o zbytek se (vyjma sborů, které mají na svědomí Jakub Bumba a Martin Alt) postarala hlavní postava mr96 a hudba by neměla zapadat do úplně standardních subžánrů, proto ji mr96 označuje pouze jako "metal". Takto poskytnutá informace není zrovna něčím, co by přitáhlo pozornost, špinavý a hodně staromilsky znějící zvuk (zřejmě plně odpovídající podmínkám vzniku) taky není něčím, co by mělo potenciál lapnout případného posluchače za uši a tak jako poslední možnost zbývá kvalita samotného hudebního materiálu.
Inu, kdo hledá, najde. Pravdou je, že mr96 skutečně nelpí na nějaké stylové čistotě, takže cestou přes pět skladeb a jedno intro štrejchnete o leccos, od thrashe, přes heavík, punk rock, alternativu až ke střípkům elektroniky. Pravdou je i to, že některé melodické nápady vůbec nejsou špatné, jenže (zcela pochopitelně) mr96 dojíždí právě na své solitérství. I těch pět pouhých kousků dokáže přes žánrovou nespoutanost splynout do jednoho koláče, jehož monotónní chuť se začne poměrně záhy zajídat. Coby kytarista je mr96 hodně stereotypní, spíš než na nějaké hráčské ekvilibristice staví na poměrně jednoduchých (a tím brzy prokouknutelných) riffech, které by svou sílu zřejmě mít mohly, ale jen v případě přímočaré pecky mezi oči. V této neopracovaně syrové podobě a při naprosto neúčelném natahování jednoduchých motivů (délka přes pět minut není nic neobvyklého, jen se v nich musí dít víc, než jen louhování základního nápadu) se i zajímavé nápady rychle vyčerpají. Nepomáhá ani fakt, že neohebný hlas páně mr96 neoplývá kdovíjakým charismatem, díky čemuž se nástup monotónní vyčerpanosti ještě urychluje. Přesto si dokážu představit, že třeba skladba „Killing more“, coby nejvýraznější položka nabídnutého menu, by se svým pichlavým riffem (to je přesně ten moment, který až „otravně“ snadno leze pod kůži), až cynicky ležérním vyprávění textu i skákacím refrénem bez problémů mohla fungovat jako spolehlivý impuls pro rozpohybování davu pod pódiem (a fakt není náhoda, že se jedná o nejkratší věc na desce).
Stylově obtížně zařaditelné, obsahově tak nějak skoro napůl v kategorii brát či nebrat, pocitově dost osmdesátky. Nikoliv tím obsahem, ale garážovou formou, ze které přece jen občas nějaká energie, intenzita a syrovost dost neohrabaně vykoukne. Hoďte si korunou, jestli by z toho někdy něco mohlo být. Dovedu si představit, že při důkladném vybroušení, prořezání a usměrnění ano, v současné podobě jen velmi těžko.
|
