Pokud se říká, že nic není stálé, v případě spolku Steel Attack to platí dvojnásob. Personální šachy tahle parta hraje od samotných počátků a nic se nezměnilo ani po vydání třetí studiovky „Predator Of The Empire“, kdy se rozhodli odejít jak zpěvák Dick Johnson, tak basák Patrick Späth. V jednu chvíli pak tyhle rošády přestaly bavit spoluzakladatele Dennise Vestmana, jenž se tím pádem zdekoval jakbysmet. Na svém zůstali pouze (šestistrunný) držák John Allan a bicmen Mike Stark, ti se však chopili akce a ještě před anoncovaným Dickovým odchodem naverbovali – díky pomoci zpěváka ze spřátelené bandy The Storyteller - Ronnyho Hemlina. Posléze na druhou kytarovou pozici sehnali Johana Jalonena, se kterým John hrával ještě před svým nástupem do Steel Attack v roce 1998, místo baskytaristy pak přijal Andreas Andersson, což byl zase Hemlinův známý. Tím se sestava – alespoň na čas – stabilizovala a práce na v pořadí čtvrté studiovce mohly vesele začít.
Jak se však během nahrávání v pro kapelu novém studiu Black Lounge, kam se pánové usídlili v dubnu a květnu roku 2004, ukázalo, dřívější stylové zaměření najednou nevyhovovalo a bylo na čase přijít s určitou změnou, včetně lyriky, ve které pohádky o dracích nahradila témata mnohem serióznější (o texty se většinou staral sám Ronny). Autorské choutky se tak od víceméně prosluněných powermetalových zákoutí přesunuly k zamračeným končinám, ve kterých nebyly výjimečné lehké progové, těžké heavíkové nebo až thrashmetalově hutné přeháňky, v nichž je citelné skladatelské podnebí spolků jako Manticora nebo Heed. Poněkud překvapivě ovšem vyznívá samotný vznik této subžánrové transformace. Pánové totiž byli v časovém presu, a tak poskládali nápady, které měl každý z nich kdesi nashromážděné. Před vstupem do studia přitom stihli nazkoušet pouhé dva songy, přímo na místě se pak dodělávaly vokální linky a kytarové melodie. A právě tento kompoziční chaos se s největší pravděpodobností podepsal na ne zcela přesvědčivém vyzněním čtvrté studiovky s názvem „Enslaved“.
Vzhledem k popsaným okolnostem je vlastně zázrak, že skladby dávají dramaturgický smysl. Uspěchanost je znát spíše v nedostatečně chytlavých vokálních linkách, potažmo samotné instrumentaci, která málokdy vyrukuje s nějakým zářnějším motivem. V obou případech jde většinou o náznaky, jež by s klidnějším skladatelským přístupem mohly vykvést v daleko působivější tvary (a nebo taky ne, toť otázka). Zajímavě kontrastně naopak působí cover a booklet, v jehož zářivě sněhovém podkladu jsou rozesety různé ponuré motivy. Výhrou pro kapelu se každopádně stal zpěvák Ronny, jemuž slova hezky létají od hlasivek, a to jak ve středních, tak „uječených“ polohách, což Hemlin doloží hned ve druhém songu „Out Of The Flames“. Zrovna refrén v dané písni ovšem není bůhvíjaký, o dost lépe si vede až sólový part. S hlavními vokálními částmi skladeb to má fošna „Enslaved“ vůbec nahnuté, za zmínku stojí snad refrén songu „Bless My Sins“, možná i bonusového počinku „Afraid No More". V něm zaslechneme i velmi opatrný průnik kláves, které měly dostat mnohem větší prostor až na navazujícím zářezu „Diabolic Symphony“.
S ohledem na hudební posun nemůžeme očekávat rychlou akceleraci (přestože mnoho původních fanoušků něco takového logicky hledalo), tempa jsou střední nebo pochodová, rytmika našlápne pouze ojediněle, jako např. v kusech „Immortal Hate“ a „When You Dream“. Pokaždé jde o vítané zpestření, což ovšem nelze napsat o harshových vokálech, které prostoupí několik skladeb a pokaždé působí nepatřičně až rušivě (nejsilněji song „Voices"). Krátkodobé povzbuzení naopak přináší několik povedených vyhrávek (např. „Enslaved“) či matných riffových návratů do předešlé tvorby („Forsaken“, „When You Dream“), celkově však na patře zůstává pocit zklamání. Jak se však brzy ukázalo, kompoziční nejistota alba „Enslaved“ měla být pouze přechodovou fází, kterou se již brzy podařilo ukotvit ve smysluplnější hudební tvar, jakkoli zůstalo platné, že příznivci prvních tří alb měli mít nadobro po srandě.
|
