Svým způsobem se dnes na Venom lze dívat jako na AC/DC nebo Motörhead. Tedy jako na kapelu, která vydává (jak kdysi řekl Angus Young) pokaždé stejnou desku, akorát s jiným obalem. Doby experimentování z časů alb „Cast In Stone“ a „Resurrection“ už má Cronos a jeho parta dávno za sebou a od dvanáct let starého alba „Metal Black“ dlí opět u svých dávných kořenů, ve kterých definovala black metal a právě Venom se mohou připisovat zásluhy za to, co z tohoto žánru v průběhu let vyrostlo. Proto dnešní Venom jsou opět tou kapelou, která dře naprosto dřevní podobu black metalu, bez ohledu na to, jaký se píše rok, a jen a pouze pro potěšení všech svých věrných. O ty, kdo se jim celá léta vysmívají za jejich trochu jednoduchý styl kapela už dávno ztratila zájem.
Nejen pro blackmetalový žánr, ale i pro Venom samotné byly velice důležité jejich první čtyři desky, přičemž první dva kousky „Welcome To Hell“ a „Black Metal“ lze s naprostou určitostí považovat za základní kameny nejen daného stylu, ale celé metalové historie. Cronos a jeho dva aktuální spoluhráči (někdejší členové dvou nejklasičtější sestav Venom, kytarista Abaddon, bubeník Mantas a frontman Demolition Man, v současnosti vedou partu Venom Inc.) to moc dobře ví a s předchozími deskami „Metal Black“, „Hell“, „Fallen Angels“ a minulou „From The Very Depth“ to dávali jasně najevo.
Proč by tedy novinka „Storm The Gates“ měla být jiná? Neexistuje žádný pádný důvod. Sestava kapely je už skoro deset let konsolidovaná, pánové jsou už v letech a to se zásadní změny dělají už docela špatně. „Storm The Gates“ je tedy deska absolutně předvídatelná, bez jakéhokoliv momentu překvapení (i když inferno „Over My Body Dead“ lze považovat za kompozici trošku vybočující z celku) a pro prastaré fanoušky prvních alb tedy docela dobře srozumitelná. Popsané má své klady i zápory. Mezi zápory rozhodně patří fakt, že pro vás poslech této desky nebude vzrušujícím zážitkem. Budete sice objevovat různá místa, kde se budete ve společnosti Venom cítit příjemně a spokojeně, ale o žádném orgasmickém vzrušení nemůže být vůbec řeč. Kladem na tom všem pak budiž fakt, že vám kapela zase nemůže přichystat nepříjemné překvapení.
Míst, kde si s Venom budete rozumět (pokud se tedy řadíte mezi jejich fanoušky), je tu i tak docela dost. Špatně nezní hned úvodní „Bring Out Your Dead“, kdy kapela zachřestí těmi nejstaršími zbraněmi, ovšem kde je nejsilnější, to jsou bezesporu nejsvižnější věci, v nichž se kapela dotýká thrash metalu a dokonce i motörheadovského rock n`rollu, a kde ukazuje, že stále na tom s tou energií není tak špatně, což se jejím souputníkům už v současnosti stává. Proto mezi vrcholy desky můžeme zařadit pravděpodobně nejlepší skladbu kolekce „100 Miles To Hell“ (název jak vystřižený z prvních dvou alb) a pak dva další silné kusy „The Mighty Have Fallen“ a „We The Loud“. Nad vším pak ční zmíněná kompozice „Over My Body Dead“, která místy svou strašidelnou atmosférou evokuje služebně mladší party, které však na Venom vždy přísahaly.
Zbytek alba je už prostě jen taková venomovská klasika, která nikam nevybočuje, slušně se poslouchá, ale která vám svou přítomností připomene, že pionýrské časy „Welcome To Hell“ a „Black Metal“ se už nikdy nedají opakovat. Buď prostě už Venom musíte brát takové jací jsou, nebo je nechte být. Live And Let Live…
|
