Dalo by se říct, že hudba italských Powerdrive je stejně tak omšelá, jako jejich příběh – před šesti lety se dali dohromady, mezi nějaké covery zamíchali pár svých skladeb, rozpadli se, s novou sestavou se o dva roky později znovu pustili do práce a vloni se prokousali ke svému debutovému albu s přiléhavým názvem „Rusty Metal“. Jejich verze klasického hard and heavy, se kterým se odkazují na AC/DC, Twisted Sister či Motorhead, skutečně vykazuje silné znaky toho, že tohle železo mohlo být klidně ukuto v metalovém dávnověku a hospodář, který jej měl na starosti, si s péčí o něj příliš hlavu nelámal.
Powerdrive jsou prototypem kapely pro univerzální dojezd jakéhokoliv motorkářského festivalu, kdy už je každému v podstatě šumák, kdo a co vlastně hraje, hlavně když to ještě chvilku bude hučet. Nekomplikované přímočaré melodie, statická rytmika, která sice spolehlivě držící klasicky šlapavé tempo, ale neuhne z něj do žádné zajímavější akce, hodně přehledné riffy, které nijak zásadně nekoušou, patřičně přibroušený, nicméně nepříliš ohebný hlas (navíc chvílemi s jižansky ušišlanou angličtinou), extrémně jednoduché texty, zpravidla heslovitě vyřvatelné refrény, nezbytný citovkový cajdáček a (zaplaťpříroda) sem tam šikovné kytarové sólo. Vše spolehlivě zahrané. A chybějící osobitost, když vlastní charisma Powerdrive výše citovaným idolům nesahá ani po kotníky.
„The road is my best friend“ , hlásají Powerdrive (za nezbytného zvuku motoru) v úvodní písni alba a to je ta nejlepší charakteristika desky (možná trochu škodolibě by se dal citovat text i skladby následující – „Hard to survive, hard to walk through hard times…“. Prostě strčte tohle album do přehrávače v autě, tam mu bude nejlíp, vám cesta poměrně rychle uteče a co na tom, že si z té tuctové muziky bezprostředně po vystoupení z auta už nic nebudete pamatovat…
|
