Tvorbu Iron Savior, přesněji řečeno jejich předáka Pieta Sielcka, lze přirovnat k seriálu MacGyver. Pamětníci vzpomenou, že hlavní hrdina byl v řadě dílů uzavřen do prostoru, ze kterého se zdálo nemožné uniknout. MacGyver si ale vždy poradil a ze zapeklité situace se nějakým (víceméně zázračným) způsobem dostal. Piet Sielck je také dlouhodobě vtěsnán do úzké skladatelské šablony, jeho autorské manévry ale často naleznou způsob, jak se z dané kazajky vysvléci. Někdy, pravda, pouze kouskem končetiny, jindy ovšem mnohem větší částí těla, což následně znamená vysvobození nejen pro samotného skladatele, ale zejména pro posluchače.
Pokud se týká nového alba se (zbytečně) zastrašujícím názvem „Kill Or Get Killed“, můžeme mluvit o abnormálně zdařilé vyprošťovací práci, kdy Sielck dostal ven minimálně obě horní končetiny, jelikož svobodný rukopis z obsahu aktuálních skladeb jenom dýchá. Ani tolik nepřekvapí, že se Pietovi daří v rychlejších položkách, jako je kupříkladu tažná úvodní titulka s parádní a důvtipně zakomponovanou vyhrávkou, potažmo dvoukopákově poháněná jízda „Heroes Ascending“ (s překvapivým neoklasickým feelingem). Svižný pohon německému skladateli obecně svědčí a většinou nabízí kvalitativní povýšení celé nahrávky. Aktuální deska je ale sympatická právě tím, že se na ní povedla většina písní, bez ohledu na jejich tempovou akceleraci.
Samozřejmě nesmí chybět typicky hutné kytary, ty jsou však odlehčeny vkusnými melodiemi, v čele s automaticky chytlavými sóly, které hned pozvednou náladu, případně dovolí velkorysejší pohled na méně zábavný refrén či právě tuctové riffy („Roaring Thunder“, „Sinner Of Saint“, „Stand Up and Fight", „Legends Of Glory“). Největší překvapení se ale ukrývá ještě trochu jinde. Na novém albu nalezneme dvojici – shodou okolností po sobě jdoucích – písní „Never Stop Believing“ a „Until We Meet Again“. První jmenovaná představuje Sielckovu netradiční a mimořádně odlehčený tvůrčí projev, který mu opravdu sluší. Hardrockovou auru skladby podporují svěží kytarové pentle, svobodomyslně pojatý refrén pak můžeme v pohodě označit za hitový. Položka „Until We Meet Again“ pro změnu nabízí temnější odstín zachumlaný v rozvážném rytmu a postupně sílící atmosféře (ve výsledku se dostáváme na hranici osmi minut). I zde německý kytarista překvapil a ukázal, že se při dobré náladové konstelaci umí ze svazujících subžánrových popruhů vyvléct s kouzelnickou grácií.
Netřeba dvakrát zmiňovat dobrý zvuk, který si Sielck jako zkušený producent bezpečně ohlídal (ve svém vlastním studiu Powerhouse). Novinka jeho kapely zachovává typický styl, jenž rychle vtáhne letité fanoušky, zároveň však nabízí dostatek lákadel pro takové posluchače, kteří k tvorbě Iron Savior přistupují s jistou obezřetností. A to lze považovat za nezanedbatelný tvůrčí úspěch.
|
